Inventura Febia
Obsahy(1)
Osmé pokračování Inventury Febia je věnované životnímu jubileu režiséra Otakara Vávry. V roce 1995 natočil pro cyklus GENUS portrét Lídy Baarové, kterou osobně dobře znal. Když se v roce 1931 na filmovém plátně poprvé objevila sedmnáctiletá studentka konzervatoře Ludmila Babková, nemohl nikdo tušit, že se stane naší snad nejslavnější, ale i nejdiskutovanější herečkou všech dob. Během několika let se její jméno stalo nikoliv jen českým, ale i evropským pojmem.
Režisér Otakar Vávra točil za všech režimů a stal se tak jedním z mála tvůrců, jejichž tvorba koresponduje s téměř celou historií českého filmu. Najdeme v ní klasické filmy pro pamětníky, školou povinné historické ságy, díla právem patřící do zlatého fondu poválečné kinematografie, ale i tendenční válečné velkofilmy. Druhý snímek Život režiséra Otakara Vávry, který měl premiéru v roce 1995, natočila jeho manželka Jitka Němcová.
(oficiální text distributora)
Recenze (6)
Nejupřímnější je L.Baarová ve své autobiografii Útěky. V přepracovaném vydání Života sladké hořkosti mlží o vztahu s J.Goebbelsem, jak může. Tahle čtrnáctiminutovka je úplně o ničem a k ničemu, následující pohled J.Němcové na "pana profesora" jsem raději vypnul. ()
Spojení dvou starších krátkých dokumentů bez přidané hodnoty nějakého komentáře nebo jiného doplnění. První z nich je možná to vůbec nejslabší, co kdy v cyklu Genus vzniklo. Otakar Vávra navštívil v Salzburku Lídu Baarovou a natočil ji, jak vzpomíná na okolnosti své emigrace. Baarová odvykla mluvit česky, takže poměrně nesouvisle blábolí, Vávra jí mimo záběr spokojeně přizvukuje a napovídá, do toho je doplněno několik starých fotografií a ilustračních filmových záběrů. Nepadne žádná ožehavá otázka, neřekne se nic nového. I ta formální stránka je bohužel tak fádní, že je sporné, jestli tomu vůbec říkat dokument. Je to řekněme reportáž ze setkání dávných přátel a kromě poměrně vzácné příležitosti vidět Baarovou na sklonku života nepřináší nic, co by se dalo chválit. Druhý segment o Otakaru Vávrovi je o něco sdělnější, ale bohužel nejde o autorský pohled na Vávru, ale o jeho vzkaz světu, za koho se považuje. Vše, co Vávra říká, má zjevně připravené a Jitka Němcová svědomitě dohlíží na to, aby se jeho malý pomníček nikde nedrolil. Jediný prvek spontaneity v této věci představují záběry z Vávrova setkání s několika dalšími zasloužilými kmety v "urnovém háji", jak tomu říká. V této veselé společnosti bezděky utrousí i několik vět, které ho neukazují v tak lichotivém světle jako zbytek dokumentu. Škoda. Jak Baarová, tak Vávra jsou zajímavé, kontroverzní osobnosti a nebylo by mě napadlo, jak nudné mohou být jejich portréty. Chtělo to režii někoho nezainteresovaného. 40% ()
Liduška a jedno retko za druhym:-) ()
Myslím, že nejvýstižněji zformuloval sporné skutečnosti Vávrova i Bárové života Jiří Menzel. Na faktu filmové i národní velikosti celoživotního odkazu obou to v žádném případě nemůže nic změnit. ()
Dvě epizody z cyklu GEN mají po letech, která od jejich natočení uplynula cennou dokumentární hodnotu, v níž máme možnost spatřit alkoholem zdevastovanou Lídu Baarovou a vyrovnaného pragmatika Otakara Vávru. Ten v krátkém náhledu panoramatizuje svůj život i tvůrčí dráhu, vypráví historky o svých přátelích, s hrdostí ukazuje vyznamenání a řády, jež získal a s ironií sobě vlastní podotýká zásadní stanovisko vůči své osobě: "Nejvíc mi vyčítají, že jsem po každém převratu pracoval dál. To je právě ta chyba. Nejlepší by bylo, kdybych byl vždycky zavřený a vůbec nejlepší by bylo, kdybych byl popravený." Aneb proč Otakara Vávru vnímat nejen jako režiséra, ale také jako člověka chybujícího. ()
Lída Baarová mě bohužel v tomto dokumentu zklamala. Vztah s Goeblesem téměř popřela. Na druhou stranu chápu, že nechtěla vytahovat kostlivce ze skříně. ()