Vtáčkovia, siroty a blázni

Málokdy se stane, že by mi stopáž filmu připadala snad o polovinu kratší, než je ve skutečnosti. Nemít u sebe hodinky, tak naprosto sebejistě řeknu, že film měl nějakých 40 minut. Po odchodu z kina jsem si připadala sama tak trochu jako blázen - a o úsměvu, který jsem měla na tváři po celý čas sledování filmu ani nemluvě. Vtáčkovia jsou prostě geniální film - aspoň pro mě. Takhle vtáhnout do děje - který prakticky skoro žádný neni - dokáže máloco. (24.11.2006)

V dobrém slova smyslu nezapomenutelný filmový zážitek - nic jiného jsem ostatně od Juraje Jakubiska nečekal. Herecké výkony velmi dobré, styl vyprávění naprosto osobitý, ovšem nejvíc si mne získala fantasmagorická atmosféra kombinující živočišnost, radost ze života i značnou dávku morbidity. Jedinou vadou na kráse je - jak už tu píše také igi B. - mizerná technická úrověň zvuku, který je v dialozích místy pod hranicí srozumitelnosti. (25.06.2008)

"...beznádej v nádeji a nádej v beznádeji, šťastie v nešťastí a nešťastie v šťastí, pravda v klamstve, klamstvo v pravde, život po smrti, smrť po živote, istota v bezmocnosti, bezmocnosť v istote, prázdnota medzi nami, my sami v prázdnote..." ...film racionálne neuchopiteľný, pestrý, hravý, krutý... od môjho úvodného skeptického a pohŕdavého prehlásenia "len kopíruje Felliniho a jeho cirkusový svet", cez jemné pousmiatie, totálne angažovanie až po záver keď som pozeral s otvorenými ústami...Vtáčkovia sú maximálnou umeleckou samovraždou (v roku ´69 natočiť niečo podobné si zasluhuje RESPECT!) a alegóriou na množstvo tém a otázok bez odpovedí, odpovedí bez otázok... V podstate nemám rád Jakubiskove filmy (niektoré naozaj považujem za trapas), ale už len pre tento film ho budem vnímať ako človeka, ktorý VIE...alebo vedel?... (03.03.2009)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)