Vtáčkovia, siroty a blázni

Absolutní surrealistická avantgarda aneb Juraj Jakubisko na LSD. Alespoň tři čtvrtiny filmu to tak vypadá. Naprosto šílená psycho jízda zabalená do podobenství, alegorie a hlavně svobody. Liškova hudba k tomu je taky pěkná psychedélie, o různých barevných filtrech na kameru ani nemluvě. Ovšem poslední čtvrtina filmu je neskutečný ZLO!!! I Liškův doprovod dostává jiný rozměr a vyvrcholení celého filmu evokuje totalitu a s ní hlavně srpen osmašedesátého roku, symbolika je přímo hmatatelná. Uf, takový závěr bych rozhodně nečekal. Juraj Jakubisko určil svůj jasně identifikovatelný styl a osobitý rukopis, který nikdo jiný už nikdy nenapodobil. Ústřední trojice Jiří Sýkora, Philippe Avron a překrásná Magda Vašáryová (která se nebojí odhalit své tělo a je zde naprosto okouzlující), prožívají různá dobrodružství a všechny tři k sobě pojí veliké přátelství. Až do chvíle, když jednoho z nich seberou policajti a on si odsedí rok ve vězení. Pak začíná nečekaný zvrat....Já jsem chvílemi fakt kolikrát nechápal, co se tam všechno děje a jak tohle mohl Juraj takhle natočit, tohle nemohlo dopadnout jinak, než že film byl samozřejmě uzamknut v trezoru až do roku 1990. Jedinou věc, co bych vytknul, jsou už klasicky dodrbané postsynchrony, ostatně jako ve více Jakubiskových snímcích, nechápu, že to takhle může nechat. I přes tenhle Jurajův nešvar musím říct, že film disponuje atmosférou, kterou v jiných filmech nenajdete. Velmi mě pobavila scéna, když naše hlavní trojice močí někde v poli a křičí do dálky : "Pozóóóóór, nová vlna!!" Výborné :). (08.03.2022)

Málokdy se stane, že by mi stopáž filmu připadala snad o polovinu kratší, než je ve skutečnosti. Nemít u sebe hodinky, tak naprosto sebejistě řeknu, že film měl nějakých 40 minut. Po odchodu z kina jsem si připadala sama tak trochu jako blázen - a o úsměvu, který jsem měla na tváři po celý čas sledování filmu ani nemluvě. Vtáčkovia jsou prostě geniální film - aspoň pro mě. Takhle vtáhnout do děje - který prakticky skoro žádný neni - dokáže máloco. (24.11.2006)

Zajímavý a rozhodně dost nevšední film. Herecké výkony výborné, ale kamera a hlavně OSOBITÝ styl vyprávění filmu dává něco, s čím se člověk skoro nesetkává (a to nemyslím jen v české/slovenské produkci, ale všeobecně). Bohužel, ne všechno jsem pochopil, třeba vůbec netuším, proč zavřeli Andreje do vězení. Co se týče konce, jakkoliv je krutý a hořký, docela jsem se divil, že rozřešení přišlo až tak pozdě. Původně jsem chtěl hodnotit průměrem, ale Jakubiskova režie mě přesvědčila o 4*. (27.06.2008)

„Šťastie je železničiar a dve biele kozičky.“ Poprvé jsem viděl film Vtáčkovia, siroty a blázni asi před dvěma lety a od té doby ještě aspoň čtyřikrát. Za celou tu dobu jsem ale nebyl schopen napsat k němu žádný uspokojivý komentář. Tak alespoň pár slov samotného režiséra: „V určité životní situaci, zvláště když si lidé uvědomují, že stárnou, hledají pocit štěstí. Třeba v nějaké hře, říkejme jí bláznovství. Jak jinak by člověk vydržel tlak světa, celé situace, jak jinak by mohl řešit pracovní i osobní problémy… Najdou na chvíli pocit štěstí v bláznovství a najdou svou osobnost, mají pocit svobody… ale člověk nemůže sám sebe dlouho klamat. Pak zaplatí daň za relativní štěstí.“ Jdou totiž za štěstím „tak vehementně, že pošlapou i to, co bylo hezké a čisté.“ Všichni, kdo jste dali filmu Post Coitum odpad! a co ohrnujete nos nad Bathory, které ještě ani nevstoupilo do kin, věnujte laskavě těch 80 minut filmu Vtáčkovia, siroty a blázni, který byl u nás 20 let zakázán. Tady totiž teprve uvidíte, jak originální filmař je Juraj Jakubisko, proč je jedním z našich vůbec nejlepších režisérů a proč převezme v Karlových Varech křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A to natočil podle mě ještě o fous lepší film Zbehovia a pútnici! (24.04.2006)

Tak túto čudnosť natočil Jakubisko asi len sám pre seba a pre svoje vlastné potreby. Vidno, že sa tu ešte len hľadal a poriadne nevedel, čo so sebou. Moc rozhárané, až prehnane útržkovité a afektované, silene hrané na kvázi umelecký dojem u diváka... niečo v klamlivom štýle čím väčšia podivnosť, tým lepší umelecký dojem... Obsahová stránka ponúka len akési frázy, ktoré na mňa pôsobili ako taký výkrik do tmy, bez zmyslu a bez ladu a skladu, sem-tam obohatené o prsia M. Vášáryovej. Jediná pozitívnejšia vec je samotný záver, no cesta k nemu bola pre mňa až príliš bolestivá a útrpná, s pocitom premárneného času nad blbosťou. Ešte šťastie, že autor stretol toho Felliniho. Hlboký, hlboký podpriemer. 30/100 (02.10.2017)