Režie:
Juraj JakubiskoKamera:
Igor LutherHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Philippe Avron, Magda Vášáryová, Jiří Sýkora, Míla Beran, Mikuláš Ladižinský, Augustín Kubán, Jana Stehnová-ČechováObsahy(1)
Fantasmagorický příběh tří přátel, „sirotků dvacátého století“. Pro Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a jejich společnou lásku, židovskou dívku Martu (Magda Vášáryová) není v tomto krásném, ale ošklivém světě jiné cesty přežití než čisté bláznovství. Jedině tento „blažený stav“ jim dovoluje hledat „ztracený ráj“ – štěstí a smysl života. Jejich jedinou starostí je udržet svou absolutní spontaneitu, s níž mohou vymýšlet nejbizarnější situace a prožívat rozličná dobrodružství, která je vzdalují od nepochopitelné, absurdní reality světa dvacátého století. Bláznovská hra jim poskytne moment absolutně pociťovaného štěstí. Tam však všechno končí. Žádný člověk nemůže lhát sám sobě pořád a plamen, který pokouší, ho jednoho dne spálí. Nevinná hra z touhy po štěstí se zvrtne ve skutečné šílenství a závěrečná tragédie je otřesnou, ale logickou daní za jejich vzpouru proti světu... Film patří do kolekce Jakubiskových trezorových filmů ze 60. let (Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Dovidenia v pekle, priatelia), po nichž následovala nucená odmlka na poli „velkého hraného filmu“ během následující normalizační dekády. Filmů, na jejichž atmosféře a názoru se kromě samotného Jakubiskova fantaskního a surrealisticky estetizujícího vidění odrazila především absurdní a hořká společenská situace po roce 1968. (Česká televize)
(více)Recenze (107)
Pri tomto filme som si uvedomil, že Jakubisko bol možno viac ako Fellinim ovplyvnený Godardom a francúzskou novou vlnou. Vtáčkovia sú jeho najlepším filmom. Surreálnosť s akou je film spravený umožňuje neustále opakované pozerania a hľadanie stále nových a nových významov, či už na úrovni dobovo-politického kontextu alebo v rámci Jakubiskovho autorského rukopisu. Film artikuluje nielen generačný pocit vydedencov, ktorí sa nechceli podieľať na kolaborácii s režimom budujúcim lepšie zajtrajšky, ale aj osobnú autorskú tézu o vrtkavom šťastí a potrebe bláznovstva, ktorá sa tiahne celým jeho dielom. Pocit zdravého hedónizmu je dokonale umocňovaný manieristickými výrazovými prostriedkami. Nájazdy širokouhlým objektívom podporujúce sladké závrate, melancholická hudba a anarchistický strih riadený diktátom bláznivých hier podporujú rozpoloženie hlavného hrdinu. "Prečo len smútok je to krásne, čo pretrváva?" Posledná scéna na Starom moste v Bratislave v spojení s Liškovou hudbou je pre mňa jeden z vrcholov slovenskej kinematografie.................. Pri pozeraní tohto filmu ma neustále prepadá myšlienka, aké filmy by dnes Jakubisko točil, keby nikdy nestretol Deanu? ()
Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... ()
Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. ()
A buďme jako děti, věčně nevinné, bezstarostné a bezchybné, nerozumějící složitosti světa, protože civilizace z nás dělá jenom monstra... Ale jako dobře, když pominu krátkozrakost a naivitu té myšlenky (kterou nemám náladu tady rozpitvávat, protože to dělám u každého filmu se stejným vyzněním) a budu to brát jen jako anarchistické pojetí carpe diem, tak se to celkem dá akceptovat. I s přihlédnutím na dobu vzniknu, kdy se toužilo po svobodě a Jakubisko toužil očividně po té absolutní, která nikde nemůže fungovat a kdyby se jí všichni řídili, civilizace se úplně rozpadne, ale budiž, už jsem psal, že tady to aspoň částečně dokážu pochopit. Stopáž to má dost příjemnou, ale popravdě mě ty Jakubiskovy surreální výjevy opět přišly dost kreativní, ale bavily mě jen někdy a místy jsem se u toho spíš nudil. Navíc jak to celou dobu sází na tu naprostou volnost, tak se to hodně dlouhou dobu nikam neposouvá a aby mě bavily jenom ty výjevy, na to to nebylo dostatečně... no prostě poutavé. Ale nakonec jsem z toho celkem spokojený, obával jsem se něčeho strašně samoúčelného ve stylu Sedmikrásek, ale tohle naštěstí chtělo něco říct a dokonce to i někam vedlo... Silné 3* ()
Tohle je přesně ten typ filmu, který mi nic neříká. Možná jsem moc racionální, možná mám prostě až moc rád příběhy, ale tenhle zběsilý poetismus pro mě jednoduše nemá smysl. Neužíval jsem si tenhle snímek a pěkně jsem ho protrpěl, ale zvládnul jsem ho až do konce. Nechci už nic podobného moc vídat. Tohle je pro jiné. ()
Galerie (14)
Photo © Štúdio hraných filmov Bratislava / Como Films Lux c. c. f. Paříž
Zajímavosti (17)
- Iný variant názvu filmu bol Vyskočiť z kože. (Zdroj: skcinema.sk) (Raccoon.city)
- Postavu Yoricka (Jiří Sýkora) pomenoval Juraj Jakubisko podľa šaša zo Shakespearovho Hamleta. (Raccoon.city)
- Vtáčkovia, siroty a blázni tvoří druhou část volné Jakubiskovy trilogie, k níž patří ještě filmy Zbehovia a pútnici (1968) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970). Všechny byly nepochybně inspirovány svobodomyslnou atmosférou 60. let, která se ovšem v socialistickém Československu tvrdě střetla s okupací země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jakubiskovy apokalyptické vize násilí a animální krvelačnosti představují vznícenou reakci na bezpráví, kterého se zemi dostalo. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama