Přízrak

Připisuji si Davida Loweryho na svůj osobní pozérský blacklist. V Ain't Them Bodies Saints jsem musel překousnout vzletné nic, ale alespoň se dalo mluvit o nějaké upřímné filmové snaze odvyprávět příběh. Sledovat Ghost Story byl však pro mě osobně úplně nový level. Pokud mě někdo nutí dívat se na několikaminutový záběr, ve kterém někdo jí koláč a po významové stránce nemá délka tohoto záběru žádný smysl, pak si prostě nezaslouží moji pozornost. Je mnoho tvůrců, kteří si něco podobného můžou dovolit, ale jejich rozhodnutí mi povětšinou nějaký (alespoň opravdu malý) smysl dává. Lowery podobná rozhodnutí dělá v průběhu celého filmu a smysl mi nedávalo skoro žádné. Měl jsem pocit, že se koukám na hipstersky orámovaný 90ti minutový videoklip, který s filmovou řečí a jejími pravidly má pramálo společného. No more Lowery. 2/10 (30.09.2017)

Pro ty, kterým se stejně jako mně líbí Rooney Mara, existuje právě jeden dobrý důvod proč tenhle film vidět - a tím je právě Rooney Mara. Pro ty ostatní žádný takový důvod neexistuje. A doporučuju všem divákům z první skupiny, aby proklikávali pouze na scény s Rooney Marou a zbytek vypustili. Vůbec nechápu, že může někdo natočit tak nebetyčně plytkou a duchoprázdnou zbytečnost a přitom ještě nenápadně divákovi podsouvat, že se snad jedná málem o jakýsi existenciálně závažný a hlubokomyslný art. Jasně, duše po smrti mnohdy zůstává připoutaná ke světu a šmíruje pozůstalé, to je mi novinka. A já slibuju, že jestli zhebnu dřív než pan Lowery, půjdu ho párkrát pořádně vystrašit v prostěradle, aby si z toho nadělal do trenek. (10.10.2017)

U scény s koláčem jsem myslel, že to vypnu, protože moje trpělivost byla testována na samé hranici. A nemohl bych udělat větší chybu, kdybych se tak rozhodl. Tempo možná nenabere vyšších otáček, ale komornímu dílu a jednomu prostěradlu jsem nakonec propadl. A jako moje pozornost byla testována jeho věrnost a vytrvalost. Slov padne minimum, jejich váha tím však nabírá na síle, a ani je nikdo nemusí vyslovit, aby mě rozložila. Krása a čas. (07.09.2020)

SPOILER ALERT: Ty kráso, tak tohle je oříšek! Když si tenhle film pouštěl, myslel jsem, že půjde o nějaký lo-fi horor, ale že dostanu artovou existenční dramaticko alegorickou báseň, by mne nenapadlo ani ve snu. A vlastně si ani nevzpomínám (ale jo, bylo to Vanilkové nebe!), kdy mi nějaký jiný film nabídnul tolik bolesti, kterou zde můžete sdílet s živými nebo mrtvými protagonisty snímku. Tahle věc je vlastně zhmotněním mých nejniternějších obav - co když při určitých okamžicích, místech nebo lidech otiskujete kousek sebe a jste k nim tak připoutáni v bezbřehosti času a smutek je pak jedinou konstantou, které přetrvává napříč stoletími? Kolik zármutku unese truchlící? Kolik zármutku unese zesnulý uvězněný v čase? A kdy to celé skončí, pokud vůbec? Všechny tyto otázky si díky této tryzně můžete položit, ale odpovědět si už musíte sami. A jestli i tak budete nakonec tápat, doporučuju si pročíst komentáře pod videem na youtube. Nejsou o nic veselejší než samotné pointa, která je po všech stránkách zničující... Nesmírně zraňující záležitost... (05.12.2020)

Dlouho jsem se tomu vyhýbal až si mě to nakonec našlo a dalo mi to přesně to, co mi to dát mělo. Asi stárnu ale začíná mi ve filmech stačit hloubka, dobře vykreslené postavy a trochu toho srdce místo akčních jízd nebo vizuálně namakaných Marvelovek - miluju samozřejmě vše, ale dramata a věci které nejsou na první pohled každému jasné si užívám čím dál tím víc (stává se z toho moje oblíbená parketa). Výborný snímek který nestál mnoho peněz, ale jistě stálo mnoho sil ho dát na papír a následně ho zrežírovat. Chytré a perfektní ač trochu smutné a určitě ne pro každého. Velmi mě to překvapilo, všechny palce nahoru. Jo a skladbu "I Get Overwhelmed" asi už nikdy nevyženu z hlavy. (22.10.2019)