Vysoká zeď

Komorní, úsporně vystavěný příběh, vyprávěný tak civilně, že při povrchním sledování snadno uniknou náznaky rafinované hry s divákem a nevyřčené významy. Tři osamělé postavy: Jedenáctiletá Jitka, pyšná na svou nezávislost, žijící si ve svém vlastním světě na dvorcích a střechách starých pražských činžáků či na haldách písku bránické náplavky. Dospělý muž v sanatoriu, zcela ponořený do svého traumatu. Jitčina matka, které se do péče o dvě děti už nějak nevejde empatie a vřelost. A čtvrtá klíčová postava, která ve filmu chybí – otec. Předčasně dospívající Jitka si promítá jeho autoritu do neznámého zraněného muže a za svou péči o něj si žádá jeho pozornost, uznání a postupně i víc... Vysoká zeď sanatoria, kterou Jitka každý den překonává, je symbolickým předělem v jejím světě, hranicí mezi dětstvím a dospělostí, samotou a sdílením, ústrky (mstivý domovník V. Lohniský) a přijetím, poslušností a svobodou. Tvůrci tento předěl zvýraznili hudbou (Novákovy geniální variace na ohranou Beethovenovu klavírní etudu Für Elise zní pouze tehdy, když je Jitka na zdi nebo za ní) a kamerovým filtrem, který dodává prostoru za zdí zářivý hal. Příběh končí tak, jak musel skončit. Jak se lehce rozvine, tak nenápadně zmizí a zůstane po něm dlouho doznívající pocit setkání s mimořádnou filmovou básní, kterou pokládám kvůli neobvyklému tématu i způsobu zpracování za dílo z první desítky Československé Nové vlny. (01.04.2021)