Janička

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ (28.04.2018)

Všechno, co jste kdy chtěli vidět, ale jen jste o tom nevěděli. Janička je stejně tak božsky geniální, jako i dementní dílo. Dumont vytvořil nekompromisně na hlavu padlý koncept, který dokonale funguje do doby, než se začně opakovat a nudit. A taková hranice bude postavená pro každého diváka asi jinde. Pro mě leží někde na konci první hodiny. Od té chvíle šla má pozornost dolů a ač jsem si i nadále užíval všechny ty dechberoucí headbangingy a rapujícího strýčka, už jsem na to nezíral s otevřenými ústy jako v prvních desítkách minut. Janička je prostě film, jaký jste ještě nikdy neviděli, a i když možná odejdete, i když vás to možná začne v půlce už nudit, všichni na to jděte a zapařte spolu s francouzskou národní hrdinkou, protože podobná možnost se už možná nemusí opakovat. 6/10 (01.06.2018)

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... (08.10.2017)

Všetky povesti o Janičke sú 100% pravdivé. V polke som už chcel odísť z kina a v 3/4 som dospel k názoru, že Bruno Dumont je ho..do, ktorému nie je svätá Cirkev, národ, multikulturalizmus, proste nič. Janička je čosi ako Jesus Christ Superstar režírovaný Larsom von Trierom. Škoda, že motívy sa tam veľmi často opakujú, lebo to, čo vám v 1. hodine prišlo originálne zaujímavé a smiešne, je v 2. hodine už nudné, drzé a otravné. (26.03.2018)

Dumont je najväčším zjavom súčasnej kinematografie. Je to ironizovanie a výsmech artu, definitívne rozloženie žánrov a štylistických postupov vytvárajúcich diverzitu v kinematografii dotiahnuté do maxima . Johanka je akýmsi uškŕňajúcim sa Bermudským trojuholníkom, v ktorom miznú všetci zažité filmové poučky a konvencie, tendencie, koncepty, koherencie aj zdravý rozum. Napriek všetkej fantasmagorickosti dokáže občas stále pripomenúť najsilnejšie momenty súčasnej spirituálnej kinematografie (Ben Rivers - Zaklínadlo na odohnanie temnoty, Carlos Reygadas - Post Tenebras Lux) a nemusí to byť vždy iba ironicky. Autorova tretia práca odkláňajúca sa od jeho predošlej poetiky stále nie je na "konečnej". Naďalej prehlbuje svoje (pre publikum) najproblematickejšie aspekty a je nevídane vzrušujúce sledovať jej mätúce kroky. (24.03.2018)