Pohanský král

Snímek Pohanský král z roku 2018 se stal prvním lotyšským filmovým počinem, který jsem ve svém nudném životě viděl. Důvodem, proč jsem se na něj rozhodl podívat byl fakt, že jsem chtěl nahlédnout do časů, kdy bylo křesťanství 200 let pevně usazeno v evropských státech a křížová víra se začala roztahovat i do divokých území severu či v tomto případě pobaltí. Zatímco v myslích věřících 20. a 21. století bylo ukotveno, že jen křesťanství je ta správná víra a že právě oni spasí svět, tenhle film správně ukázal, že se ani toto rozšířené náboženství neprosadilo mírovou cestou a že kvůli víře v jediného boha celá staletí umírali zbytečně lidé, kteří měli prostě jiný názor. Také názor katolické církve, že pohané byli jen barbaři byl scestný, protože i když nebyli nijak vzdělaní a nesepisovali knihy jako Římané, žili v souladu s přírodou a zcela svobodně. Pravda je, že nejednali rozhodně v rukavičkách a intriky či vraždy byly také součástí jejich života, ale nikomu svou víru nenutili, řídili se přírodou které si vážili a i v sexu nebyli žádní puntičkáři. Ale vraťme se k filmu Pohanský král, který mne opravdu zaujal a celých 114 minut jsem se nenudil a těšil se na další odhalování jejich způsobu života a myšlení. Příběh se odehrával ve 13. století na území dnešních Litvy a Lotyšska, kde žil v pohanské víře baltský Zemgalů pod vedením krále Viesturse (Egons Dombrovskis), což bylo trnem v oku římskému papeži (Artūrs Skrastiņš). Ten se chtěl zmocnit nejen tohoto území, ale také legendárního královského prstenu, symbolu moci pohanů na tomto území. Po představení svobodných pohanů jsme se přenesli do Vatikánu, kde právě papež zabil vyslance spojeneckého pohanského kmene, který žil v sousedství Semigalie. Jeho nemanželský syn Max von Buxhoeveden (James Bloor) pak spolu se svým pobočníkem odvezl mrtvolu do rodné země, aby se zde zúčastnil pohřbu. Nechtěl však jen splnit svou občanskou povinnost, ale jelikož věděl, že se pohřbu zúčastní také Viesturs, nachystal na něj smrtelnou past. Během pohřebního rituálu nejvyšší účastníci pili ze zvířecího rohu víno, přičemž Max spolu se synem pohřbívaného Pihtem, nachystali rohy dva a v jednom z nich bylo víno otrávené. To vypil právě Viestrurs a také jeho malý syn a následník trůnu, kteří sotvy přijeli domů, upadli do horečky a po několika hodinách zemřeli. Umírající král s posledním výdechem na smrtelném loži odevzdal královskou moc do rukou neočekávaného dědice, mladíka Namejse (Edvin Endre). Ten nejprve netušil, jak se v nové roli chovat, ale v kralování mu pomáhal holohlavý Valdis (Ivo Martinsons), který mu byl věrným pobočníkem. Opět se konal pohřeb a to nikoli dvojnásobný, ale trojnásobný, jelikož si život vzala dobrovolně vdova královna Rámy (Elīna Vāne). Pohřbu se zúčastnil opět vykutálený Max, který měl zase nový plán, jak se zmocnit prstenu. Sebral nůž svého pohanského spojence a vládce sousedního kmene Pihta (Dainis Grūbe) a zabil jím dívku, kterou pak May přinesl králi Namejsovi a nabídl mu svou pomoc při pomstě. Naivní mladý král nabídku přijal a společně připluli k sousedům, aby zabili Pihta, jenže Max měl další plán. Vlákal Namejse s jeho vojskem do pasti, jeho vojáky zavřel do vězení a mladíka poslal na lodi do Říma. Namejsovi se ovšem podařilo všechny Římany na lodi zabít a pak se vrátil zpět pro své druhy. Mezitím se Max vydal pro prsten do Semigalie, kde zůstal holohlavý Valdis a pološílený Pihta zabil mečem doma několik zajatců, ale zbytek se podařilo Namejsovi osvobodit. Pak se lotyšští bojovníci vrátili tajným tunelem do své vesnice a překvapené Římany porazili. Maxovi a jeho pobočníkovi se ale povedlo utéci zpět domů do Říma, kde po svém otci žádal další bojovníky. Ten mu je odmítl dát a dokonce se pokusil svého syna zabít, ale to se mu nepovedlo a tak si Max poradil po svém. Nechal z vězení propustit divoké bojovníky ze severu a s nimi se vrátil na lotyšské území. Mezitím se Namejs oženil se svou dívkou Laugou (Aiste Dirziute) a pak se pokusil spojit všechny pohanské kmeny proti křesťanské armádě. To se mu podařilo, ale jak křehké spojenectví to bylo, dokázal zrádce Arko (Kaspars Kārkliņš), jehož otec se měl původně stát králem a proto přivedl Římany do vesnice, kteří zde pobili několik lidí. Namejs se o tom dozvěděl a Arka v souboji zabil, přesto mu jeho otec slíbil věrnost, ne však další synové. Pozůstalá rodinka se svými bojovníky jednoho přišla za Namejsem a sdělila mu, že nepřátelé na ně čekají na pobřeží, takže se za nimi ihned vydali a nečekali na další spojenecké kmeny. V boji padlo mnoho pohanských bojovníků, byl zabit otec Arka i další a sám Namejs měl co dělat, aby uprchl do své vesnice. Pak všichni obyvatelé utekli tajným tunelem na svaté území v močálech, kam vedla tajná stezka a zde se na pár dní ukryli. Římané mezitím obsadili prázdnou vesnici a pak za nimi přišel neznámý obyvatel Semigalie, který jim řekl, kde se všichni ukryli. Močálem však za nimi projít vojáci nemohli a tak vyslali posla, který jim řekl, že se mohou vrátit do vesnice a pokud odevzdají královský prsten, nic se jim nestane. Prolhaný Max tento slib však nemyslel vážně a chtěl je pak ihned pozabíjet, ale naštěstí byl Namejs už chytřejší a Římanovi nevěřil. Ráno se oba znepřátelené tábory setkali na okraji bažiny a proběhla závěrečná bitva, ve které Namejs slavně zvítězil díky spojencům, kteří je přišli podpořit. Max se utopil v bažině a na závěr jsme se dozvěděli, že křesťanům trvalo dalších 200 let, než si lotyšské pohany podrobili. Skončilo tak nenáročné historické dobrodružství, kde o boj nebyla nouze a jenom jsem si tak potvrdil, že to nebyla pro našince lehká doba. O bitvy nebyla nouze, vraždy a intriky ze strany křesťanů také ne a přál bych všem věřícím v jediného boha, aby se jim konečně rozjasnilo. Co se týče filmu, docela mi vadily zmatené záběry kamery při bitvách a také to, že neukázaly více nahoty pohanských dívek. Film názorně ukazoval střet obou kultur a to, jak agresivní římská expanze vnášela klíny rozporů a nesvárů mezi slovanské kmeny. Nejprve bylo nutné rozdělit jejich jednotu, poslat jeden bratrský kmen proti druhému a nejslabší článek využít pro zaprodání své kultury cizákům. Skrze osvědčené pravidlo “Rozděl a panuj” postupně nově nastupující západní civilizace rozložila a ovládla prostor svobodných slovanských držav a svobodný život Slovanů byl nahrazen ničením pohanské kultury a zotročením. Takhle to alespoň podal tento film, jak to bylo ovšem doopravdy, se asi nedozvíme. Suma sumárum, snímek Pohanský král ode mne získal čtyři pohanské hvězdy ****. (02.02.2020) (méně) (více)