Dům k pověšení

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Nemal by som pozerať takéto filmy, pretože po záverečných titulkoch sa už nedokážem začleniť do davu úprimne nadšených obdivovateľov doplnených tými, čo majú problém dať odlišné hodnotenie a snobmi, ktorí už vopred vzdychajú nad každým ďalším majstrovým kúskom. Pri sledovaní tohto takmer prírodopisného dokumentu som mal pocit, ako keď nútia vegetariána pochutnať si na tataráku. (11.02.2011)

První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... (12.06.2010)

Kusturica vyčaril svet cigáňov, vášne, absurdné scény, nepostrádateľné zvieratá a tragédií. Herci temer všetko amatéri. Skvelá muzika Gorana Bregoviča. A treba pogratulovať k Českému vyznameniu Za zásluhy, jednému z najlepších absolventov FAMU. O to viac, že jeho meno sa pre jeho politické názory dnes nenosí. Starosvetsky – klobúk dolu. (15.11.2019)

Skvelý film, ktorý bohužiaľ nedosahuje dokonalosti z dôvodu toho, že časom padne do klišé schematizmu: 1. prerod Perhana čoby cigánskeho Dona Corleoneho je strašne rýchly a nelogický. 2. na záver prichádza komplet klišé podobných filmov, že som mal až chuť kričať "Nieeee, Emir, preboha, nevidel si tých tisíc ostatných európskych filmov?". To ale nemení nič na tom, že príbeh až na záver je skvelý, herci úžasní, hudba priam geniálna (najmä tá snová téma) a námet filmu až mrazivo reálny. A obesenie je úžasný gag, ktorý predznamenáva nadchádzajúce Kusturicove roky! (03.03.2014)