Automobilka Lada v Toljatti měla v sedmdesátých letech západnímu světu ukázat zázrak sovětské prosperity. Byla dokonalou utopií, o které se nikdo neodvážil pochybovat. O více jak čtyřicet let později prodělává miliardy rublů ročně a pomalu se rozpadá. A nikdo se jí neodváží dotknout. Švédský krizový manažer má v upadající továrně předvést zázrak kapitalistického obchodního modelu. Bo Inge Andersson, bývalý voják, který už jednu ruskou automobilku vzkřísil, přichází do Toljatti s malým týmem a velkým cílem. Stát se prvním cizincem, který společnost dovede k zisku. A nikdo se mu neodváží vzdorovat. Zatím. S prvními kroky k záchraně se odhaluje podstata světa kolem. Sovětský sen v nadživotní velikosti za sebou zanechal jen opuštěná letní střediska a provinční vojenské přehlídky. Velké plány pro obyvatele Toljatti nic neznamenají. Co udělají, až jim někdo začne obracet svět vzhůru nohama? Švéd v Žigulíku je příběh o velkých plánech a ještě větší absurditě.(Pilot Film)
Režijní debut novináře Petra HorkéhoŠvéd v žigulíku sleduje pokus o znovuzrození slavné ruské automobilky Avtovaz pod vedením švédského krizového manažera Bo Inge Anderssona. Tuto legendární ruskou firmu poprvé v historii dostal do rukou cizinec, západní manažer, který má za úkol postavit tento ztrátový průmyslový kolos do latě a vytáhnout ho z finanční ztráty opět do zisku. Dokumentární snímek je zároveň fascinujícím střetem západního myšlení a hodnot s prostředím drolících se kulis bývalého sovětského snu na řece Volze, a především pak s ruskou mentalitou. Ve městě Togliatti, kde se automobilka Avtovaz nachází, totiž stále žijí lidé, kteří v 70. a 80. letech doopravdy zažili sovětský sen a stále ho odmítají opustit. A najednou přichází člověk ze západu, který jim jejich sny a představy o způsobu práce i života boří.(Česká televize)
Ruské vozy Lada bývaly kdysi pojmem v celém bývalém východním bloku. Navrátit jim někdejší slávu se pokouší švédský manažer Bo Inge Andersson, první cizinec, který kdy vedl ruský kolos AvtoVAZ. Automobilka AvtoVAZ je jedním z nejvýznamnějších státních podniků v Rusku a jednou z největších továren na auta na světě. V posledních 20 letech je však v permanentní ztrátě. Švéd Bo Inge Andersson, který v minulosti pracoval pro automobilky Saab nebo GM, ale vedl i ruskou společnost GAZ, má za úkol zefektivnit provoz tradičního podniku. Střet západního manažera s ruskou mentalitou a nostalgií po socialistických poměrech však vede k čím dál hlubšímu oboustrannému rozčarování. Odlišnost uvažování výmluvně dokumentují zachycené situace z provozu automobilky i rozhovory jak s ruskými zaměstnanci, tak s Bo Anderssonem a jeho českými spolupracovníky.(Jeden svět)
Režijní debut Petra Horkého sleduje pokus o znovuzrození slavné ruské automobilky Avtovaz pod vedením švédského krizového manažera. Ten má dostat ztrátový průmyslový kolos na řece Volze do zisku. Snímek zachycuje fascinující střet západního myšlení a hodnot s prostředím bývalého sovětského snu a především s ruskou mentalitou.(Finále Plzeň)
Rusové chtějí revoluci, ale zároveň milují staré dobré pořádky. A když se někdo pokusí situaci zlepšit, tvrdě narazí… Na vlastní kůži si to vyzkoušel velmi úspěšný švédský manažer Bo Andersson, kterému se povedlo postavit na nohy automobilku GAZ, ale při novém pokusu o vzkříšení ještě slavnější značky Lada zcela zásadně narazil. Při tom značka prodělává miliardy rublů denně. Podle režiséra Petra Horkého mívá na film Švéd v žigulíku diametrálně odlišný názor publikum na západních festivalech a v zemích postsovětského bloku…(Elbe Dock)
Protagonistou režijního debutu novináře Petra Horkého je švédský krizový manažer, který přijel do Ruska zachránit automobilku vyrábějící legendární vozy značky Lada. Tematicky vrstevnatá a obrazově působivá dokumentární tragikomedie zachycuje přetrvávající vzájemné neporozumění mezi Východem a Západem.(Letní filmová škola)
Kdysi největší a nejlepší automobilka v bývalém Sovětském svazu, dnes finanční katastrofa. Ostřílený švédský manažer, který má znovu přinést zlaté časy. Setkávají se ve městě Toljatti, hluboko v srdci Ruska. Každý se svou představou o budoucnosti, ze které nechce ustoupit. Švéd v žigulíku je příběh o velkých plánech a ještě větší absurditě.(MFDF Ji.hlava)
Niekdajšia automobilka Lada, postavená v ruskom meste Toľjatti v 60. rokoch minulého storočia, mala ukázať západnému svetu zázrak sovietskej prosperity. O viac než päť desaťročí neskôr produkuje stratu miliardy rubľov ročne a pomaly sa rozpadáva. A nikto sa jej neodváži dotknúť. Švédsky krízový manažér má v upadajúcej továrni predviesť zázrak kapitalistického modelu podnikania. Bo Inge Andersson, bývalý vojak, prichádza do Toľjatti s malým tímom a veľkým cieľom: stať sa prvým cudzincom, ktorý spoločnosť privedie k zisku. S prvými krokmi k záchrane sa odhaľuje podstata okolitého sveta. Sovietsky sen v nadživotnej veľkosti za sebou zanechal len opustené letoviská a provinčné vojenské prehliadky. Veľké plány pre obyvateľov Toľjatti nič neznamenajú. Čo urobia, keď niekto začne obracať ich svet hore nohami?(MFFK Febiofest)
Vítejte v zemi, kde včera znamená zítra a kde je možné úplně všechno. Zajímavý dokument o tom, jak rusové "chtějí revoluci, ale zároveň nechtějí, aby se něco změnilo". Tato věta, která ve snímku zazní, se zde k popisu toho, co můžeme sledovat, hodí více než cokoliv jiného. Odhalování poměrů v kdysi slavné automobilce vážně stojí za to!(18.10.2018)
Dokument více otázek vznáší, než kolik jich zodpovídá. Přesto mi přijde zřejmé, že například skutečný důvod, proč angažovat švédského krizového manažera, spočíval v tom, aby faktičtí vládci podniku nemuseli sami učinit velmi nepopulární krok, a tím se v očích svých oveček stát vlky. Tj. vyhodit velké množství nepotřebných zaměstnanců. Podnik sice funguje na komunistických principech (v podstatě celý stát ze sentimentálních důvodů hradí živobytí mnoha ne vždy šikovných a aktivních dělníků a vůbec celou existenci národního molochu), přesto i jeho možnosti jsou v moderní době omezené, a tak je třeba jednou za čas přikročit k nepříjemným zákonitostem. Troufám si odhadnout, že nehospodárnost provozu začala ohrožovat především pozice samotných skutečných vládců Toljatti, kteří prostě za sebe nechali udělat špinavou práci člověka, o kterém si byli jistí, že to zvládne, a navíc jim třeba i nastartuje úspěšné projekty (např. nový model auta). A ti, aby se ho pak zbavili, použijí lecjaké asi i velmi nekorektní metody (např. nařčení ze zpronevěry, protežování asistentky apod.), které úspěšného člověka nejen vyženou, ale nejspíš dost otráví: „Kdybych na začátku věděl jen polovinu toho, co vím teď, tak bych do toho nešel.“ – Netušil o množství podnikového vlastnictví, které bylo pořízeno za státní peníze a dnes ho používá – kdo vlastně?! (Vždyť dokonce o jeho existenci není ani pořádná dokumentace.) Ani ve snu ho nenapadlo, že nikdo nechce zachraňovat podnik, ale pouze vlastní koryta?! Nevěděl o tom, že bude hrát roli jakéhosi bílého koně?! Nebo šlo ještě o horší věci?!
Tristní, ale všeříkající byla pro mě především scéna ze závěru dokumentu z přednáškového sálu, kdy lídr podniku zmiňuje příšerný stav toalet při jeho příchodu do funkce a obecenstvo složené ze zaměstnanců podniku se tomu hlasitě směje. Smějí se tomu, že on vybral tak trapné téma?! Že člověk jeho formátu hovoří o něčem tak přízemním?! Že čisté sociální zařízení nepovažují za dostatečný pokrok a důkaz vývoje?! Pro mě samotnou je čistota wc vizitkou toho, kdo je používá. Mně jejich smích zněl barbarsky a hloupě. V podstatě se stal důkazem i jisté nepřizpůsobivosti, neochoty se vyvíjet. Náš ředitel na takovém příkladu konstatoval úděsné pracovní podmínky. Předpokládám, že pro něj je čisté pracovní prostředí něčím tak elementárním, že už jen zlepšení v tomto duchu vlastně představuje pokrok. Nejde však jen o to, v čem vývoj spatřujeme. Pokud ti, kteří mají spolupracovat, nemají stejný pohled ani na základní věci (jako je třeba stav toalet), je velmi nepravděpodobné, že by našli společnou vizi budoucnosti, celou jednotnou filozofii směřování. Je tedy těžké říct, zda byly největším problémem mocenské páky, které v pozadí tahaly za nitky, či přízemnost a krátkozrakost prostých a zemitých lidí, kteří se snadno nechají zmanipulovat, nebo naivita pragmatických systematiků, anebo prachsprosté kulturní a historické rozdíly, které se nedostatečným vysvětlováním a prohlubováním nepochopení stanou nejen nepřekonatelnými, ale dokonce zraňujícími.
Důležité by to mohlo být v budoucnu pro nás pro všechny. Až totiž v Rusku vyschnou zdroje – a když už nyní angažují zápaďácké mozky, tak ta chvíle není daleko – nebudou náhodou podnikat výboje někam dál, kde budou moci pokračovat ve své politice totalitního odčerpávání zřídel?! Nechci strašit, ale takových Krymů může po světě jednou přibýt...(13.11.2018)
Zajímaly by mě okolnosti vzniku tohoto filmu. Jak dlouho dopředu to domlouvali, jak dlouhou část věnovali přípravě, jak to Petr vyřešil právně, a vlastně i, jakto, že jim dovolili natáčet porady atd. Bo Anderson není kladnou postavou, je to typický příklad organizace firmy, v níž rozhodují lidé, kteří nemají dostatečné množství informací. Na obranu této věty říkám, že lepší způsob bych nevymyslel. Tohle je film o lidech, kteří nikdy pracovat nebudou, a takových je i mezi námi hodně. Nová Anderssonova partnerka je poněkud nečitelnou postavou - je to souhra osudů a náhod (která vedla k rozpadu minimálně jeho manželství) anebo klasická zlatokopka, jen s dobrodružnější povahou?(27.10.2018)
Ideální start letošní Filmovky. Podle režiséra chtěl Bo Andersson docílit soudního zákazu promítání filmu, což je zvláštní, protože z toho ruského bordelu vlastně vychází jako kladná postava. V každém případě jde o skvělou sondu, která elipsou (neintencionálně) zkoumá, jak moc komunistický režim poznamenal myšlení lidí, kteří v něm vyrůstali. Což je stejně zajímavé a platné pro Rusko, jako pro naše země.(7.8.2018)
Takto vyzerá v praxi konflikt dvoch kultúr. Švédskej západnej a ruskej socialistickej, a to v 21. storočí. My sa tiež nemusíme veľmi naparovať, lebo stále balansujeme niekde medzi tým. Aj v mojom bezprostrednom okolí prekonal jeden podnik, dávno v súkromných rukách, podobnú očistu od socializmu len pred pár rokmi, keď bolo nutné prepustiť polovicu zamestnancov, ktorí nevedno čo robili, od siedmich riaditeľov až po upratovačky. Bo Andersson to mal trochu vo väčšej mierke, keď prepustil 30000 zamestnancov, aby dostal AvtoVAZ do konkurencie schopného stavu. Dokument sa nevenuje žiadnym detailom výroby, modelom vozidiel ani finančným parametrom. Sústreďuje sa na osoby, ich myslenie a príhody, ktoré to všetko charakterizujú. Všetko je v podstate tak, ako sme si mysleli, že v Rusku je.(16.10.2018)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
tomino28
Vítejte v zemi, kde včera znamená zítra a kde je možné úplně všechno. Zajímavý dokument o tom, jak rusové "chtějí revoluci, ale zároveň nechtějí, aby se něco změnilo". Tato věta, která ve snímku zazní, se zde k popisu toho, co můžeme sledovat, hodí více než cokoliv jiného. Odhalování poměrů v kdysi slavné automobilce vážně stojí za to!(18.10.2018)
spotczek
Dokument více otázek vznáší, než kolik jich zodpovídá. Přesto mi přijde zřejmé, že například skutečný důvod, proč angažovat švédského krizového manažera, spočíval v tom, aby faktičtí vládci podniku nemuseli sami učinit velmi nepopulární krok, a tím se v očích svých oveček stát vlky. Tj. vyhodit velké množství nepotřebných zaměstnanců. Podnik sice funguje na komunistických principech (v podstatě celý stát ze sentimentálních důvodů hradí živobytí mnoha ne vždy šikovných a aktivních dělníků a vůbec celou existenci národního molochu), přesto i jeho možnosti jsou v moderní době omezené, a tak je třeba jednou za čas přikročit k nepříjemným zákonitostem. Troufám si odhadnout, že nehospodárnost provozu začala ohrožovat především pozice samotných skutečných vládců Toljatti, kteří prostě za sebe nechali udělat špinavou práci člověka, o kterém si byli jistí, že to zvládne, a navíc jim třeba i nastartuje úspěšné projekty (např. nový model auta). A ti, aby se ho pak zbavili, použijí lecjaké asi i velmi nekorektní metody (např. nařčení ze zpronevěry, protežování asistentky apod.), které úspěšného člověka nejen vyženou, ale nejspíš dost otráví: „Kdybych na začátku věděl jen polovinu toho, co vím teď, tak bych do toho nešel.“ – Netušil o množství podnikového vlastnictví, které bylo pořízeno za státní peníze a dnes ho používá – kdo vlastně?! (Vždyť dokonce o jeho existenci není ani pořádná dokumentace.) Ani ve snu ho nenapadlo, že nikdo nechce zachraňovat podnik, ale pouze vlastní koryta?! Nevěděl o tom, že bude hrát roli jakéhosi bílého koně?! Nebo šlo ještě o horší věci?! Tristní, ale všeříkající byla pro mě především scéna ze závěru dokumentu z přednáškového sálu, kdy lídr podniku zmiňuje příšerný stav toalet při jeho příchodu do funkce a obecenstvo složené ze zaměstnanců podniku se tomu hlasitě směje. Smějí se tomu, že on vybral tak trapné téma?! Že člověk jeho formátu hovoří o něčem tak přízemním?! Že čisté sociální zařízení nepovažují za dostatečný pokrok a důkaz vývoje?! Pro mě samotnou je čistota wc vizitkou toho, kdo je používá. Mně jejich smích zněl barbarsky a hloupě. V podstatě se stal důkazem i jisté nepřizpůsobivosti, neochoty se vyvíjet. Náš ředitel na takovém příkladu konstatoval úděsné pracovní podmínky. Předpokládám, že pro něj je čisté pracovní prostředí něčím tak elementárním, že už jen zlepšení v tomto duchu vlastně představuje pokrok. Nejde však jen o to, v čem vývoj spatřujeme. Pokud ti, kteří mají spolupracovat, nemají stejný pohled ani na základní věci (jako je třeba stav toalet), je velmi nepravděpodobné, že by našli společnou vizi budoucnosti, celou jednotnou filozofii směřování. Je tedy těžké říct, zda byly největším problémem mocenské páky, které v pozadí tahaly za nitky, či přízemnost a krátkozrakost prostých a zemitých lidí, kteří se snadno nechají zmanipulovat, nebo naivita pragmatických systematiků, anebo prachsprosté kulturní a historické rozdíly, které se nedostatečným vysvětlováním a prohlubováním nepochopení stanou nejen nepřekonatelnými, ale dokonce zraňujícími. Důležité by to mohlo být v budoucnu pro nás pro všechny. Až totiž v Rusku vyschnou zdroje – a když už nyní angažují zápaďácké mozky, tak ta chvíle není daleko – nebudou náhodou podnikat výboje někam dál, kde budou moci pokračovat ve své politice totalitního odčerpávání zřídel?! Nechci strašit, ale takových Krymů může po světě jednou přibýt...(13.11.2018)
dopitak
Zajímaly by mě okolnosti vzniku tohoto filmu. Jak dlouho dopředu to domlouvali, jak dlouhou část věnovali přípravě, jak to Petr vyřešil právně, a vlastně i, jakto, že jim dovolili natáčet porady atd. Bo Anderson není kladnou postavou, je to typický příklad organizace firmy, v níž rozhodují lidé, kteří nemají dostatečné množství informací. Na obranu této věty říkám, že lepší způsob bych nevymyslel. Tohle je film o lidech, kteří nikdy pracovat nebudou, a takových je i mezi námi hodně. Nová Anderssonova partnerka je poněkud nečitelnou postavou - je to souhra osudů a náhod (která vedla k rozpadu minimálně jeho manželství) anebo klasická zlatokopka, jen s dobrodružnější povahou?(27.10.2018)
Hwaelos
Ideální start letošní Filmovky. Podle režiséra chtěl Bo Andersson docílit soudního zákazu promítání filmu, což je zvláštní, protože z toho ruského bordelu vlastně vychází jako kladná postava. V každém případě jde o skvělou sondu, která elipsou (neintencionálně) zkoumá, jak moc komunistický režim poznamenal myšlení lidí, kteří v něm vyrůstali. Což je stejně zajímavé a platné pro Rusko, jako pro naše země.(7.8.2018)
Autogram
Takto vyzerá v praxi konflikt dvoch kultúr. Švédskej západnej a ruskej socialistickej, a to v 21. storočí. My sa tiež nemusíme veľmi naparovať, lebo stále balansujeme niekde medzi tým. Aj v mojom bezprostrednom okolí prekonal jeden podnik, dávno v súkromných rukách, podobnú očistu od socializmu len pred pár rokmi, keď bolo nutné prepustiť polovicu zamestnancov, ktorí nevedno čo robili, od siedmich riaditeľov až po upratovačky. Bo Andersson to mal trochu vo väčšej mierke, keď prepustil 30000 zamestnancov, aby dostal AvtoVAZ do konkurencie schopného stavu. Dokument sa nevenuje žiadnym detailom výroby, modelom vozidiel ani finančným parametrom. Sústreďuje sa na osoby, ich myslenie a príhody, ktoré to všetko charakterizujú. Všetko je v podstate tak, ako sme si mysleli, že v Rusku je.(16.10.2018)