Kafarnaum

Beze sporu velmi silný příběh, jenž chytí za slinivku. Hlavní nehrdina je zástupcem celé generace osůbek, které se narodily jen proto, aby se na světě plácaly od ničeho k ničemu. Nejlépe to vystihnul kolega Verbal. K tomu není co dodat. Dokud se budou tyto osoby množit jako krysy, bude to průser. Za mne 85%. (11.05.2020)

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)

V poslednom čase sa s týmto námetom (imigrácia...) roztrhlo vrece a tak nečudo, že som k nemu trocha strojený. No v tomto prípade dávam dole klobúk. Teda poviem, celkom aj chápem toho chlapca, ktorý sa rozhodol žalovať svojich rodičov za to, že mu dali život. Nikto by sa nechcel narodiť do takých podmienok, to je jasné. Špina, humus, bieda, hlad, určite aj smrad a všade samé tváre, z ktorých sa dá poľahky vyčítať, čo by asi tak s vami spravili niekde v tmavej uličke. Z tohto pohľadu putovanie malého chlapca špinavými ulicami, jeho každodenný boj o existenciu, starostlivosť o bábo... to všetko vo vás nechá nepríjemný, skľučujúci pocit. Deprimujúce a smutné zároveň. Tiež oceňujem ako tu bolo poukázané na to, čo si vlastne o nás (Európe) migranti myslia a prečo sa sem tak hrnú.... no proste pečené holuby... Škoda, že tu nebolo ukázané, ako to nakoniec s tými rodičmi na súde dopadlo. Silný nadpriemer. 85/100 (13.01.2020)

Asi dvanáctiletý, předčasně dozrálý chlapec jménem Zain se vymezuje proti bezcitnosti svého okolí. Ten kluk úředně vlastně ani neexistuje, spí na špinavé dece na zemi mezitím co rodiče vedle souloží, nikdy nechodil do školy a ani netuší, kolik let mu přesně je. Jeho mentální vyzrálost ale nedokáže akceptovat v čem on a jeho vlastní milovaná sestra vlastně vyrůstají a tak zakročí. Zažaluje své zaostalé, sobecké a slabomyslné rodiče, že jej přivedli na svět. Dále také za to, že přivádějí na svět další potomky, o něž se nedokáží vůbec postarat a také za to, že zavinili tragický konec jeho sestry, nuceně provdané za bohatšího souseda, později znásilněné. Do vsunutých scén soudního přelíčení pak vstupují rozsáhlé scény vyjevující Zainovy osudy vedoucí k jeho uvěznění kvůli vážnému ublížení na zdraví. Spatříme chlapcův útěk z domova i to, jak se láskyplně potlouká ulicemi s malým dítětem policií mezitím zadržené etiopské uprchlice a snaží se o něj všemožnými způsoby postarat. Capernaum zobrazuje svého druhu peklo na zemi; bezvýchodné živoření v chudinských slumech Libanonu doléhající zejména na děti. Kamera s majestátní pozvolností sleduje lidi jak při chůzi zanedbanými uličkami, tak z ptačí perspektivy, která ukazuje lidská mraveniště s plochými střechami budov i s bezpočty provizorních přístřešků. Režisérka výjevy předkládá provzdušněně, bez přikreslení, volí zdánlivě nezaujatý záznam reálií, přičemž ale dosahuje podmanivé, téměř dokumentaristické věrohodnosti, a to i díky výtečnému hereckému ztvárnění. Jedním dechem, tento film by měl vidět každý, aby si uvědomil, že přivádět děti na svět, je v dnešním světě obrovská chyba. Je uplně jedno, jestli dítě přivedete na svět v Libanonu, v Praze nebo v New Yorku, děti budou trpět všude. Dejte tomu ještě pár let a pak si možná na tento film vzpomenete. - "I want to sue my parents. Because I was born." (26.05.2019)

Pět a už to nikdy nechci vidět! Nikoli proto, že se na to "špatně dívá", nejsem pokrytec. Důvodem je, že mě během projekce napadaly termíny proti lidskosti: "sociální inženýrství, sterilizace, kastrace, odebraní dětí nezodpovědným rodičům, kteří si z vlastních dětí dělají otroky, dále poprava za znásilňování jedenáctiletých děvčátek " a tak dále, a tak dále, a z toho je mi na blití, protože jinak se pokládám za kultivovaného lidumila, přejícího lidstvu jen to dobré. Ovšem tady padla kosa na kámen. Nedělám si iluze, realita je jistě horší, čili je tento film odrazovým můstkem k solidní depce. Natočen tak, že mi hlava nebere, jak to štáb dokázal, fyzicky i psychicky. Zain zahrál skvěle, přirozený talent, a ten maličký roční bobíšek? Pohled na něj mi srdce rval. Pohled na jeho maminku samozřejmě taky. Nic pro slabší nátury. Rovněž jako několik zdejších komentujících, odmítám názor: na co je takový film dobrý, ždímání emocí přes děti a podobně. Film je to důležitý, silný, má vysokou výpovědní hodnotu a pokud není člověk vyložené pako, rychle si u něj uvědomí, jaké štěstí máme my, co žijeme na jiném místě, v reálném blahobytu. (11.01.2020)