Pokání

V dobách mladistvého intelektuálství jsem v každém díle hledal hlubokou myšlenku, poselství či směr a tímto musím Pokání poděkovat za to, že mne donutilo toho nechat. Dvě a půl hoďky uměleckého trápení v gruzínštině mne totiž přivedly k poznání, že filozof ze mne nikdy nebude a od té doby se při sledování filmů pouze bavím, což mi přináší radost do života. V tomto snímku jsem se pobavil pouze při opakovaném vyskakování dědečka z hrobu a to mne zcela neuspokojilo. Přesto nechci býti kazišukem, který by filmovému fajnšmekrovi rušil umělecký orgasmus, ale obyčejnému filmovému fandovi si dovolím doporučit, aby se podíval na něco jiného. (07.08.2015)

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. (22.08.2012)

Ani po rokoch nie je menší dojem, ktorý som mal z filmu keď som ho videl prvý krát. Zvláštny spôsob vysporiadania sa  s traumou minulosti nie je to jediné a asi ani hlavné, čo ma na filme zaujalo. Za cennejšie považujem atmosféru doby, lámanie charakterov a zvôľu terorom vládnucich chápadiel Stalinskej chobotnice, kým aj ich nezomlel ten nenásytný mlynček moci a chamtivosti. Najhoršia je však bagatelizácia minulosti, čo vytvára priaznivú pôdu pre recidívu. Film bol trochu dlhší, ale bolo to v prospech detailnejšieho vykreslenia postáv a osudov. (06.02.2022)

Se svým hodnocením tady budu působit asi jako exot, ale rozhodně to není zapříčeno tím, že dramaturgie LFŠ je natolik v hazlu, že tenhle flm si dovolí dát jako první a předchází mu dvacetiminutový necitlivý úvod a pak ještě desetiminutovka povídání o filmu zpozava plátna. Pokání je film, z kterého by měl jistě Dostojevskij radost, jenže ten film je o absenci falu a superegu a jakmile něco víte o Freudových tezích, přijdou vám všechny ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně či žanrová transtextuálnost (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) jako hloupá, užitá postava nespolehlivého vypravěče nedůsledná a říkáte si, že kdyby ta rodina neustále vykopávaného dětu z hrobu raději zpopelnila, divák by měl klid od téhle uondané nudy. A nehodlám přičítat filmu plusy za významné postavení v historii, protože jako flm nefunguje skoro vůbec. (21.07.2007)

Dost nevyvážené, to především. Ale od scény s kládami všechno předchozí začlo mít své místo... Rozhodně má kvality, které sice nejsou pro filmové médium běžné, o to víc si jich vážím. Alternativně k nesmyslům, které tu na čsfd przní uživatel Radek99 v "jeho podobných filmech" uvádím československou variaci na Pokání, a to geniální počin Zvláštní bytosti (1990) od Fera Feniče. Opravdu zvláštní, jak všichni mektají o tom, že se česká kinematografie konečně po dvaceti letech uondala k vyrovnávání s minulostí po 20 letech (s vlnou filmů jako Kawasakiho růže, Pouta, ...a bude hůř); podle mě zatím bezkonkurenčně nejlépe se s tím vyrovnaly Zvláštní bytosti. (16.06.2010)