Strach a chvění

Zase mi to až tak hluboké a objevné nepřišlo. Pár opravdu povedených komických situací a dialogů - stále o tomtéž: Japonci a Belgičané jsou si krajně nepodobní, přičemž Belgičané jsou pochopitelnější. Jenže je to celý film pořád stejné jen v různých obměnách. Nic víc se neděje, až k závěrečnému, že je nejlépe se k sobě moc nepřibližovat. (30.04.2010)

Dokonale vyvážená komédia s drámou. Páčilo sa mi, ako sa tieto dve zložky vzájomne dopĺňali čoho dôsledkom bola veľmi dobrá pútavosť a dokonalé prijatie hlavnej hrdinky, hlavne keď uvážime, že takmer celá dejová linka sa odohráva výhradne v kancelárskych priestoroch. A to nehovorím o veľa informáciach, ktoré divák prostredníctvom filmu dostane - perfektne vyobrazený kultúrny kontrast medzi Západom a Východom. S Améliou som prežíval jej prvotné nadšenie, jej trápenie aj jej šikanovanie, intenzívne a v každom smere. Jej priateľov si obľúbite, jej nepriateľov odsúdite a postavu Amélie si zamilujete. Pekná filmarina. 85/100 (15.06.2015)

Trochu mi to připomnělo hororové historky mých kamarádů o životě koncipientů v advokátních kancelářích. Ani ne tak komedie, jako hořká satira japonské firemní kultury, a tradičních vztahů mezi nadřízenými a podřízenými. Nepochybuji že práce v takové firmě musela být pro evropana skutečná řehole, a autorka předlohy to vystihla téměř dokonale. A co nezvládla ona, to za ni udělala okouzlující Sylvie Testud. Velice chytrý film. (16.07.2013)

Forma ničím převratná, málem televizně-inscenační, ale funkční, ve službách vyprávění, které stojí za to – kancelářské roadmovie, střet civilizací v malém, „nakoukání“ do japonské podnikové kultury očima splašené, tvrdohlavé, ale citlivé cizinky, která stůj co stůj chtěla být Japonkou. Místy se člověk od srdce zasměje, místy se dojme, hodně zajímavého se dozví (o lidech z obou břehů). — Jako protipohled k zamyšlení doporučuju komentář slečny Brygmi. (21.04.2010)

Strach a chvění je velmi zvláštní a těžko uchopitelnej film. Střet dvou naprosto odlišnejch kultur, přibližující Evropanům podivnou mentalitu Japonců, tu obratně kamufluje podivnej submisivně dominantní vztah Amélie a její nadřízené Fubuki, kterej eruptivně vyvrcholí při podávání výpovědi. Obě se chovají jako latentní lesby, i když poněkud nestandardní vztah Fubuki k Amélii není tak zřejmej a časem nenápadně vyplouvá na povrch. Prakticky celej děj se odehrává ve 44. patře budovy firmy Yumimoto a pozvolna plynoucí lyrickej styl vyprávění doprovází podmanivá barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha. Améliiny stavy na hranici příčetnosti mají až snovou atmosféru, její zasněné fantazírování vás zanese do podivného světa, kde je létání nad mrakodrapy normální jako dýchání, a obsesivní zaujetí krásou, kontrastující s příkořím, dosahuje fetišistickejch rozměrů. Přitom je vše Amélií z pozice vypravěčky glosováno lehce, s nadhledem a zvláštním decentním smyslem pro humor. Chtěla být Bohem, pak Kristem a později, vědoma si svých přehnaných ambicí, by přijala i roli mučednice. Fubuki chtěla být mistrní v lukostřelbě. Jak výstižné. Všechny na první pohled neslučitelný prvky jsou ještě protkány symbolikou a ve výsledku nejsem schopnej určit, co že na mě tak silně zapůsobilo. Opravdu velmi zvláštní, neuchopitelně emocionální, podivně eroticky nabitej a neuvěřitelně silnej film. K naprosto dokonalýmu vychutnání bych ale ještě potřeboval shlédnout Veselé Vánoce, pane Lawrenci a asi bych si měl sehnat i knižní předlohu. Víte co má společnýho padající déšť a sněhová vločka? (12.10.2009)