Strach a chvění

Už na festivale v Karlových Varoch som si chcel tento vydarený snímok pozrieť, ale jeho popularita a kladné hodnotenia divákov mi to bohužiaľ neumožnili... Teraz som si ho pozrel s českým dabingom (našťastie japončina bola titulkovaná:) a vychutnal som si túto podarenú komédiu o tom, ako môže človek veľmi rýchlo precitnúť z ideálov o určitej (špeciálne firemnej) kultúre a ako pri tom precitnutí môže hlboko klesnúť, len aby si zachoval svoju tvár. Sylvie Testudová v tomto filme ozaj exceluje! (28.03.2007)

Strach a chvění je velmi zvláštní a těžko uchopitelnej film. Střet dvou naprosto odlišnejch kultur, přibližující Evropanům podivnou mentalitu Japonců, tu obratně kamufluje podivnej submisivně dominantní vztah Amélie a její nadřízené Fubuki, kterej eruptivně vyvrcholí při podávání výpovědi. Obě se chovají jako latentní lesby, i když poněkud nestandardní vztah Fubuki k Amélii není tak zřejmej a časem nenápadně vyplouvá na povrch. Prakticky celej děj se odehrává ve 44. patře budovy firmy Yumimoto a pozvolna plynoucí lyrickej styl vyprávění doprovází podmanivá barokní hudba Johanna Sebastiana Bacha. Améliiny stavy na hranici příčetnosti mají až snovou atmosféru, její zasněné fantazírování vás zanese do podivného světa, kde je létání nad mrakodrapy normální jako dýchání, a obsesivní zaujetí krásou, kontrastující s příkořím, dosahuje fetišistickejch rozměrů. Přitom je vše Amélií z pozice vypravěčky glosováno lehce, s nadhledem a zvláštním decentním smyslem pro humor. Chtěla být Bohem, pak Kristem a později, vědoma si svých přehnaných ambicí, by přijala i roli mučednice. Fubuki chtěla být mistrní v lukostřelbě. Jak výstižné. Všechny na první pohled neslučitelný prvky jsou ještě protkány symbolikou a ve výsledku nejsem schopnej určit, co že na mě tak silně zapůsobilo. Opravdu velmi zvláštní, neuchopitelně emocionální, podivně eroticky nabitej a neuvěřitelně silnej film. K naprosto dokonalýmu vychutnání bych ale ještě potřeboval shlédnout Veselé Vánoce, pane Lawrenci a asi bych si měl sehnat i knižní předlohu. Víte co má společnýho padající déšť a sněhová vločka? (12.10.2009)

Moje počáteční pocity byly silně ambivalentní, ale ani ne po půlhodině se roplynuly a mohla jsem tak vidět jednu z nejzvláštnějších dramédií v poslední době. Dva rozdílné světy, dvě rozdílné kultury, dvě rozdílné ženy, každá s trochu jiným přístupem k zaměstnání, kdy jedna chtěla hlavně uplatnit své vzdělání a druhá toužila dosáhnout co nejvyššího stupínku v hierarchii firmy. Rozdílnost obou žen byla jasně vyjádřena metaforicky, například i v jejich vizuálním projevu. Jestliže si Alain Corneau přál, aby film byl originální a přitom působivý, tak se mu to rozhodně povedlo a já byla maximálně spokojená. Osobně jsem byla nadšená z vnitřních monologů hlavní představitelky, kterou hrála naprosto skvěle Sylvie Testud. Amelie to rozhodně neměla jednoduché a i kdyby jen polovina z toho co jsem viděla, byla pravdivá, tak před ní smekám i když předpokládám, že to v některých momentech bylo až příliš nadnesené. (02.12.2012)

Kolik nedorozumění může vzniknout, byť je motivace k činu tak jasná a prosta všech postranních úmyslů. Kolik velmi zvláštních argumentačních soubojů se odehrává mezi dvěma hlavními hrdinkami. Pořád jsem čekala, že se rozhovorem "něco" vyřeší, že bude pochopeno, co je zřejmé a znovu přišel další a silnější úder nepochopení a naprosto - zřejmě pro neJaponce (snad ne jen pro mě) - vychýlené argumentace. Slova pro útěchu jsou pochopena jako útok, ironie je přehlížena, slova na obhajobu nejsou vyslyšena. Zvláštní svět. Ledová krása. Strach a chvění. (13.10.2009)

„Už-už som chcela povedať niečo o japonsko-amerických vzťahoch počas vojny, ale radšej som si zahryzla do jazyka.“ Keby to záležalo na miestnych užívateľoch, žiadna knižka nie je nikdy sfilmovaná; toľko ´nesfilmovateľných knižiek´ („Parfum“, „Hannibal“, „Mandolína kapitána Corelliho“, všetko od Márqueza či Stratenej generácie) nevideli všetci spisovatelia sveta! Pritom práve knižky, ktoré sa javia byť ako ťažko sfilmovateľné, sú najlepšími adaptáciami. Pretože sú nimi v pravom zmysle slova. Nie otrockými prepismi, ktoré si vyžadujú malý až nulový vklad scenáristu... STRACH A CHVENIE je adaptáciou románu kontroverznej Amélie Nothombovej, ktorá je doma všade a nikde... hoci slovo román je v súvislosti s týmto drobným svetobežníkom so záľubou v klobúkoch zveličené (ešte som nečítal žiadny jej román, ktorý mal viac, ako sto strán, navyše rozmery sú maličké). V jednej vete sa nachádza to, na čo iní spisovatelia potrebujú desať trilógií. Autorka je opatrná až škodoradostná, keď sa má vyjadriť k filmu podľa svojej knižky (vraj keď videla Corneauov STRACH A CHVENIE, počas prvej hodiny ho nenávidela a druhú sa mu smiala). Ja som knižnú predlohu nečítal, ale ako spomínam na „Antikristu“ alebo „Catilinariu“, asi by som na jej mieste volil podobný prístup. Napriek tomu knižka je knižka a film je film a film STRACH A CHVENIE je majstrovským filmom. Nič nie je jednoduché ani komplikované. Dialógy a herecké výkony je radosť pozorovať. Snímke nechýbajú nothombovské šialenosti (tanec na nočných stoloch, prelet nad nočným mestom) ale najmä to, v čom je spisovateľka (narodila sa v Japonsku a po šikanovaní v japonskej firme získala doživotný pocit vydedenosti všade na svete), neprekonateľná: prehľad v medziľudských vzťahoch. Ostré, pichľavé, kruté, holé, zdrvujúce. Nothombová nie je spisovateľkou pre každého – to isté platí aj o tomto rozkošne tvrdohlavom filme, ktorý slečna Amélia tak pôvabne neznáša. (02.03.2008)