Persona

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… (31.08.2007)

Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. (17.06.2007)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)

Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. (16.08.2007)

S Personou som sa hodne natrápil. Prvý krát som ju pozeral neskoro v noci a nezadržateľne som pri nej zaspal. Pri opakovanej projekcii som sa snažil pochopiť, čo chce veľký režisér vyjadriť hereckým koncertom dvoch herečiek, nápaditou kamerou a čiernobielym filmovým materiálom. Určite je to pre záujemcov o psychológiu žien zaujímavý a podnetný film, pre mňa však bol málo stráviteľný. Tri hviezdičky mu dám bez problémov, aj keď jeho sledovanie bolo chvíľami problémové. (16.07.2012)