Dokud se tančí

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019) (12.11.2019)

O tradičním gruzínském tanci jsem doposud vůbec nic nevěděla, ovšem po zhlédnutí kontroverzního dramatu s poněkud dvojsmyslným názvem Dokud se tančí musím s respektem uznat, že má něco do sebe. Stejně tak jako představitel hlavní role Levan Gelbakhiani, ten nejenže je typově velmi zajímavý, ale jakožto původně tanečník navíc oplývá i výrazným hereckým talentem, což tady dává okázale najevo. Švédský rodák z gruzínskými kořeny Levan Akin natočil křehký a přitom neobyčejně silný příběh s gay tematikou, který mě svým způsobem okouzlil a dojal zároveň. Jedinou výtku bych měla k nasnímání tanečních scén. Kdyby kameraman častěji zabíral celé postavy a ne pouze jejich torza, mnohem lépe by vynikla estetika pohybu. (80%) (22.02.2023)

Levan Akin natočil zajímavý vhled do kultury, která má svoje kouzlo, ale také striktní pravidla nedovolující jakoukoli odchylku. Zápletka filmu je vlastně velmi prostá. Hlavní hrdina Merab se už od dětství věnuje národním tancům, bojuje s chudobou celé rodiny a pohrdá nezodpovědným bratrem. Do tanečního souboru přichází nový mladík, Merab ho nejdřív vnímá jako konkurenta, postupně se s ním ale sbližuje. Homosexualita se ale v Gruzii vůbec nenosí... Upřímně si myslím, že z tak přitažlivého námětu šlo vydolovat o něco více, působivějších filmů s coming out tematikou jsem viděla hned několik. Minimálně jako seznámení s jinou kulturou na východě Evropy (tradiční jídlo, svatební obřady, všudypřítomný tanec) je to ale drama velmi slušné. (01.05.2020)

Je k tomu asi potřeba znát kulturní souvislosti, ale nic to nemění na tom, že Dokud se tančí je strhující dílo, které z hlavy jen tak nevyprchá. Navíc oba hlavní představitelé tu tvoří fantastický pár plný neotřelé chemie. Takové filmy jsou potřeba, zvláště v zemích, kde homofobie je součástí tzv. kulturní tradice. (11.11.2019)

Předvídatelný coming-outový příběh (přesaďte Call Me By Your Name do Gruzie a dostanete zápletku), tlačený dopředu hromadou klišé, černobílých opozic (bezchybný queer protagonista vs homofobie a tmářství mužů reprezentujících tradice), opakujících se hluchých scén (párty, výlety s přáteli) a nerozpracovaných nebo zbytečných motivů (role rodičů hlavního hrdiny, zraněná noha...). Jistou lehkost mu dodávají taneční scény, jejichž kouzlo ale výrazně oslabuje nepřehledný střih a časté zabírání herců v polocelcích, kdy nevidíme celá těla v pohybu. Větší senzualita, vzrušení nebo napětí chybí většině filmu, nasnímanému skoro komplet v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, takže momenty, v nichž dochází k něčemu stěžejnímu, splývají s těmi ostatními. Teprve během dvou několikaminutových záběrů z veselky jako kdyby se styl filmu konečně naladil na hlavního hrdinu a začal stejně jako on komunikovat pohybem. Trochu pozdě. Škoda, z daného prostředí a z tanečního výkonu Levana Gelbakhianiho by při lepším vykreslení postav šlo vytěžit něco živějšího, co zasáhne hloub a nesplyne s tuctem podobných filmů. 65% (29.04.2020)