La paura

Nad umělecky slabé melodrama se "Strach" povznáší jen názvuky černofilmu a zvratem na začátku poslední třetiny. Po celou dobu diváka provází výraz lovené zvěře, který Ingrid Bergman nasadila už v předchozí "Cestě do Itálie" ; přilepený happyend je ještě násilnější než ten ve výše jmenovaném díle, kde ho režisér zdůvodnil Božím zásahem. (10.01.2016)

Německy ANGST. (31.03.2020)

Snímek je obecně považován za drama, nicméně bych se nebránil označení "thriller". Někdo by toto konstatování mohl brát jako přestřelené, s pomyšlením, že jsem se na pomyslném terči trefil značně daleko od středu - avšak takto úžasně znepokojivý film jsem dlouho, předlouho neviděl. Píšu-li o žánrovém zařazení, nečekal bych, že podobný snímek uvidím od tvůrce, kterého jsem měl zařazeného jako neorealistického a pro někoho i "artového". A přitom mi čas strávený projekcí dal vzpomenout i na Rosselliniho mladší krajany, nepatřící zrovna do škatulky "velkých umělců"... nicméně nutno uznat, že dotyční by ve vypjatějších scénách dali větší průchod naturalismu, zatímco zde máme "jen" tu husí kůži. A jak se lze dočíst, tvůrčím záměrem bylo navázat na vlastní předchozí dílo "Německo v roce nula", s jakousi poctou německému expresionismu navrch. Už jen ta atmosféra nočních scén, zvláště v exteriérech Mnichova, mnou navštíveného předloni coby přestupní stanici právě v podzních večerních hodinách... To samé platí i u hereckého obsazení. Hvězdou je zde pochopitelně Ingrid Bergman, kdy sympatie k ní nutí být po celou dobu až (bez nadsázky) do poslední vteřiny ve střehu a zároveň na vážkách, nicméně skvěle se jí zde vyrovnává démonická Renate Mannhardt coby Frau Schultze - když tak nad jejím výkonem přemýšlím nahlas, v Langových či Murnauových filmech by se neztratila. A abych byl při vyjmenovávání kladů důsledný, musím ještě jednou zmínit jméno Rossellini - tentokrát však v souvislosti s hudbou, složenou režisérovým bratrem Renzem. Titulní melodie, jejíž motiv se nám tu a tam vrátí, patří mezi ty, které přibíjejí do křesla jako hřebík a zároveň říkají: "pojď, poslechni si mi ještě jednou, až se dodíváš"... Kdy po umělecké stránce se povedlo skvěle vystihnout pocit nejistoty, zneklidnění a úzkosti. Opětovné potvrzení mého dlouhodobého názoru, že kvalitu díla může posílit i jeho zvuková část. Jedinou výtku, kterou bych k snímku měl, jsou pasáže úprku na venkov, které vybočují z napjatého rámce a jsou spíše lyričtějšího charakteru - a tedy i v ostrém kontrastu se zbylým "městským" dějem, ke kterému se v tu chvíli chcete co nejdříve vrátit. Jako celek ale pozoruhodná záležitost, kdy platí podobným slova, věnovaná již dříve jiným tvůrcům: i kdyby mě kanonizovaná část režisérovy tvorby měla hypoteticky minout, díky aspoň za tento klenot. 90% (22.02.2021)