Zrcadlení

Dokument Evalda Schorma, který anketní formou podává zamyšlení nad smyslem života, smrti a dalších skutečností. Lidí se ptá v nemocnicích a to jak samotných pacientů, tak i lékařů a sester. Tyto rozhovory se prolínají s léčbou nemocných, různých operací, tak i záběrů na socialistické zdravotnické prostředí 60.let. Velmi depresivní a pochmurný film, k čemuž hodně pomáhá černobílý formát snímku, který je ale svým podáním a obsahem velice kvalitně natočen. (01.02.2017)

"Život je potřeba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den, každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl a jestliže člověk ten smysl přítomného okamžiku nedokáže do toho přítomného počínání, do té přítomné práce, když to do toho nedokáže vložit, tak v takovém případě už je to rozhodně kriterium člověka, který kandiduje na psychoneurosu." (26.04.2011)

Monolg dívčiny co si sáhla na život,hodně mě to zasáhlo, takového člověka bych si přál mít za přítele 🙂 Nejvíc si cením asi přátelství, to asi jsem došla k názoru že to je jediná hodnota vůbec mezi lidma. Teda nikoliv tedy láska myslím přátelství. Proč ne láska? Láska se mi zdá sobecká. Tak jaký přátelství? Takový svobodný na stejné úrovni naprosto nezávislý, ale přitom maximální, já nevím já jsem na to snad mladá já pořád hledám co lidi drží nad vodou, to nemůžu pochopit. Někdy si myslím že snad to že nepřemýšlí, že jsou prostě jenom jako nějací živočichové protože živočichové ti si žijou, aniž by to věděli. Ono je to lepší být sama, než než s lidmi s kterými bych měla nějak trpět, to je takový přehnaný a velký ale to že mě to otravuje mluvit, otravuje no… Kdyby se dalo najít něco, já myslím že by to šlo, nějaký přístroj který by navodil frekvence mozku na frekvenci toho druhého, takže by ses nemuselo mluvit dalo by se to sdělovat nějak přímo, protože ty slova jsou často nevhodný já to tak pociťuji... (02.01.2020)

V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí. (10.11.2010)

Tak zde jsou pacienti moudřejší lékařů, neb lékaři zde většinou říkají jen všeobecnosti, nota bene ovlivněné dobovou ideologií, a možná mluví tak očekávatelně všeobecně "moudře" i s ohledem na svou image. Ale pacienti jsou na tom tak, že už je jejich vlastní image nezajímá, ti se snaží opravdu něčeho dobrat. Jako herce jsem Evalda Schorma viděl jen v Žertu, a již tam mne napadlo, že by s tou svou vnitřní vážností mohl hrát Tomáše ze Štítného nebo nějakého tajného evandělíka přežívajícího rekatolizaci v zapadlém koutě Vysočiny a v noci u svíčky přemítajícího nad kralickou Biblí. Tenhle dokument mi to jen potvrzuje. (24.10.2014)