Dotkni se mých ran

Tie vsuvky s rozprávkami a nejaké hlášky sa mi síce páčili, ale sú ako lovebombing - na prvý pohlaď to môže vyzerať dobre a človek z toho môže byť unesený ale je to pasca. Soundtrack sa mi nepáčil. Najzaujímavejšia postava bol autistický brat, a láska medzi dvoma pacientmi bola zaujímavejšia než hlavný pár a ostatné vzťahy. Škoda, že seriál nebol len o bratoch a/alebo len o pacientoch v psychiatrickej liečebni. Bez hlavnej ženskej postavy, ktorá má osobnostnú poruchu typu B, a ktorej dejová linka bola venovaná viac než 50% stopáže. Je v poriadku nebyť v poriadku, avšak nie je v poriadku ubližovať druhým, správať sa k nim ako k handre, zhodiť ich zo schodov, kradnúť im veci, potrebu ovládať ich, sexuálne ich obťažovať, prenasledovať ich, byť majetnícky. A nebola za to ani potrestaná, neniesla za to žiadne následky, namiesto toho s ňou súcitili a dostávala x-krát šanci (postavy ospravedlňovali jej činy buď tým, že je pekná alebo tým, že je osamelá) ale stále sa správala rovnako, na konci kus stlmila, ale bez profesionálnej terapie nikdy nebude vedieť zvládať príznaky. Neznesiem príbehy, kde postava s osobnostnou poruchou typu B je romanticky/kamarátsky spárovaná s osobou, ktorá takú poruchu nemá, tým viac keď je násilná, a keď je to propagované ako romantika a nie thriller (ako thriller - kde sa on od nej snaží utiecť a nakoniec ona zomrie pri nehode/niekto ju zabije - by táto k-drama bola fakt dobrá). Romantizovanie násilného správania a propagovanie toxických vzťahov s osobou s osobnostnou poruchou typu B nie je v poriadku (ako čítam, iným sa páči lebo je pekná a charizmatická - rovnaké poblúznenie ako pri Christian Grey vo 50 shades). Potrebujú terapiu, nie vampírovať na ľuďoch. Taktiež ma na nej iritovalo to, že sa potrebovala pýtať, či je pekná a potom bola nasratá, keď nedostala reakciu, ktorú chcela. Najproblematickejšia postava nechodí na profesionálnu terapiu napriek tomu, že seriál sa odohráva na psychiatrickej liečebni. Aký odkaz to vysiela? Že ak človek má osobnostnú poruchu, tak nech si nájde empatických, kodependentných ľudí, ktorí jeho správanie sú ochotní znášať namiesto toho, aby seriál vysielal odkaz, že nie je hanba vyhľadať profesionálnu pomoc. (26.05.2021)

Zase budu vypadat jako škarohlíd, ale prostě musím být na seriály přísný, nejen proto, že archivovat nelze vše a člověk musí vybírat, ale taky proto, že ostatní by měli šetřit svůj čas a nervy. Námět seriálu je relativně neobvyklý, a celkem chvályhodný, protože psychické nemoci jsou v Asii mnohem větší tabu, než zde, takže myšlenka je pořádku, nebýt v pořádku (ale léčit se, nebo překonat své problémy) je rozhodně trefa do černého. Autora pohádkových knih Ko Moon-Yeong (Seo - Ye-ji) je roztomilý egomaniak, za cynismem se skrývá trauma minulosti. Zdravotní bratr Moon Gang-Tae (Kim Soo-hyeon) se musí starat celý život o autistického bratra a zdá se, že se svéráznou spisovatelkou nemůže mít nic společného, natož ve své situaci, ale oba mají společného, více, než by čekali, problémy minulosti, svůj strach... První díly jsou prostě pecka, nápadité, animované sekvence, silné dialogy, humor. Seo Ye-ji je napodzemsky krásná a charismatická, její herectví ční nad ostatními. Kim Soo-hyeon je ok, zvládl být zdatným parťákem, na to, že jeho postava nemá tolik příležitostí se projevit. Jenže po díle 11. začne být patrné něco, co člověk ignoroval, nebo nebylo zjevné. Nápady došly, tempo spadlo. Zápletku a vústění všichni tušíme, ale minutáž dílů nad 60 je fakt zbytečná a celé to vyústění šlo srazit z 5 dílů na 1-2, impakt by byl mnohem větší, prostě to jeden a volnoběh, vata všude. Vedlejší charaktery jsou slabé a zbytečné vůbec příběh neposouvají (míněn vydavatel, jeho asistentka, rivalka Ko Moon-yeon Juri mohla zůstat, ale po určitém čase ja také pouze do počtu). Takže ano seriál je nadprůměrný, má sakra dobré herce a nápady, ale také přepálenou minutáž a jisté vady na kráse, 3,5 hvězdy, trochu zařádit ve střižně a hýbe se to ne pomezí 4-5 hvězd, jak to postupovalo od začátku... (23.08.2020)

Když mi kamarád seriál doporučoval s tím, že "ta hlavní herečka je hrozně hezká", s úsměvem jsem mu to odkývla a řekla si, že Seo Ye-ji je sice kočka jako hrom, ale že můj hlavní zájem bude nejspíš jinde. Chyba, podceňovat sílu a ženské charisma a myslet si, že vůči němu budu imunní. Pro mě osobně se od teď stává Seo Ye-ji něco jako drogou. Kim Soo-hyeon byl skvělej a čím dál lepší, ale většinou neměl šanci ukrást si scénu pro sebe. (I když pak už to - když mu to scénář dovolil - taky dokázal.) Nejen, že vedle sebe měl tuhle nádhernou, charismatickou ženskou, z druhé strany vedle něho bodoval starší kolega Oh Jeong-se, který v roli jeho bratra hraje (podle mě) zatím svoji životní roli. Jeho autista byl dokonalý a já se prostě jenom klaním. Beze slov, zato až k zemi. I když jsem to měla původně v plánu, nevidím nakonec důvod v tom, abych se tu rozepisovala o svých obavách ohledně kvality a autenticity seriálu, které jsem si na základě ukázek a propagace seriálu utvořila. To byla zase hloupost. Každopádně, hemží se ve mně mraky pocitů a hlavu mám plnou myšlenek. Snažit se je nějak organizovat by teď bylo asi marný, takže to zakončím zatím (a třeba napořád) jenom tím, že jsem se přes pohádky dostala do hloubek, o kterých jsem ani nevěděla. Tohle je láska, 5* (31.10.2020)

Byla jsem velmi skeptická, ale nakonec se mi to líbilo. Stejně tak jako jiné korejské seriály, i tenhle měl jistá hluchá místa a ještě navíc strašně dlouhou stopáž jednoho dílu, ale neshledala jsem u něj nějaké jiné závažné „chyby“, které by bránily v pohodlném sledování. Jasně, není to tradiční romanťárna z Korey, ale asi díky tomu je ten seriál tak fajn. Ze začátku jsem si říkala kvůli výrazu hlavního ošetřovatelského hrdiny, že buď ten Kim Soo-hyeon během své hrací pauzy zapomněl, jak se má hrát, nebo prostě hraje svou postavu přesně, jak to má být; poměrně špatně čitelnou, s divný falešným výrazem. Dávám 4*, můžete si domyslet, jak to nakonec bylo. Vzhledem k jeho charakteru postavy, která měla být taková nemastná neslaná, nemohl pořádně zazářit; hlavně hrál obyčejného chlapa a takový na obrazovkách ani zářit nemohou. Místo něj se však blyštila hrdinka v podání Seo Ye-ji a sakra jí to šlo. Nemluvím jen o jejích extravagantních róbách, které jí náramně slušely, ale i o povaze hrdinky, kdy se za drsným dospělým skrývá rozmařilé dítě. A když už je řeč o dětech, mentálně postižený starší brácha v podání Oh Jeong-sea byl skvělý. Nešlo ani tak o způsob řeči, ale o všechna ta malá či větší gesta a pohyby, co dělal. Utírání nosu, zbytečné kroky navíc, tam a zase zpátky, pohyby rukou. Skvělé. Tihle tři byly stěžejními postavami, ale tenhle seriál jsem si zamilovala i díky postavám vedlejším, ať už se jednalo o ředitele ústavu, kamaráda, co vždy bratry sleduje, ať už se přestěhují, kam chtějí, paní domácí s její dcerou nebo spoluzakladatele knižního vydavatelství a jeho podřízenou, která si hraje na mladší. Všichni měli to své, drželi se toho, nevybočovali ze svých charakterů, které nebyly podány ploše. Všichni byli neobyčejně obyčejní a dohromady jim to strašně klapalo. Hodně drobných věcí se mi na seriálu líbilo, dokonce i to, že v podstatě vyvrcholení přišlo ve 14. díle a poslední dva díly jsme se tak nějak plácali. Ale jinak, než je zvykem v jiných seriálech, kdy se ještě narychlo vymyslí nějaký na hlavu postavený zvrat, protože tyhle dva díly měly smysl. Chápu ovšem, že to může někomu přijít zdlouhavé, nudné a s moc malým počtem úžasných rande, ale já jsem strašně ráda, že jsem vypadli se Soulu k moři, i když k psychicky narušeným. Asi se mi to líbilo hlavně proto, že i přesto všechno (premisu, hlavní hrdinku, vraždu matky) se to drží při zemi. Trochu slice of life. Silné 4*. (01.09.2020)

Na tenhle seriál jsem se hodně těšila už kvůli Soo-hyeon Kimovi, který byl o fous zastíněn kolegou Jeong-se Ohem, který podával teda neuvěřitelný výkon. Ona ani Ye-ji Seo se nenechala zahanbit. Na jejich herectví je opravdu radost pohledět. Na korejské poměry tento seriál vybočuje z řady a diváka naprosto uchvátí. Vlastně každá epizoda vás něčím dostane. Propojení s pohádkami bylo netradiční, ale byla to trefa do černého. Líbily se mi i samostatné příběhy jednotlivých pacientů. A i když vás některé scény rozeberou, zároveň seriál dokáže pohladit po duši nevídaným způsobem. (22.08.2020)