Dotkni se mých ran

Zase budu vypadat jako škarohlíd, ale prostě musím být na seriály přísný, nejen proto, že archivovat nelze vše a člověk musí vybírat, ale taky proto, že ostatní by měli šetřit svůj čas a nervy. Námět seriálu je relativně neobvyklý, a celkem chvályhodný, protože psychické nemoci jsou v Asii mnohem větší tabu, než zde, takže myšlenka je pořádku, nebýt v pořádku (ale léčit se, nebo překonat své problémy) je rozhodně trefa do černého. Autora pohádkových knih Ko Moon-Yeong (Seo - Ye-ji) je roztomilý egomaniak, za cynismem se skrývá trauma minulosti. Zdravotní bratr Moon Gang-Tae (Kim Soo-hyeon) se musí starat celý život o autistického bratra a zdá se, že se svéráznou spisovatelkou nemůže mít nic společného, natož ve své situaci, ale oba mají společného, více, než by čekali, problémy minulosti, svůj strach... První díly jsou prostě pecka, nápadité, animované sekvence, silné dialogy, humor. Seo Ye-ji je napodzemsky krásná a charismatická, její herectví ční nad ostatními. Kim Soo-hyeon je ok, zvládl být zdatným parťákem, na to, že jeho postava nemá tolik příležitostí se projevit. Jenže po díle 11. začne být patrné něco, co člověk ignoroval, nebo nebylo zjevné. Nápady došly, tempo spadlo. Zápletku a vústění všichni tušíme, ale minutáž dílů nad 60 je fakt zbytečná a celé to vyústění šlo srazit z 5 dílů na 1-2, impakt by byl mnohem větší, prostě to jeden a volnoběh, vata všude. Vedlejší charaktery jsou slabé a zbytečné vůbec příběh neposouvají (míněn vydavatel, jeho asistentka, rivalka Ko Moon-yeon Juri mohla zůstat, ale po určitém čase ja také pouze do počtu). Takže ano seriál je nadprůměrný, má sakra dobré herce a nápady, ale také přepálenou minutáž a jisté vady na kráse, 3,5 hvězdy, trochu zařádit ve střižně a hýbe se to ne pomezí 4-5 hvězd, jak to postupovalo od začátku... (23.08.2020)

Napsal jsem samostatnou, nadšenou recenzi, takže už jen pár slov: Seriál, který určitě doporučuji. Ano, mohli bychom hovořit, zda se antisociální porucha osobnosti dá vyléčit bez léků, každý případ je však individuální. Antisociální porucha osobnosti, kterou má hlavní hrdinka, je navíc velmi vzácná. Jednak totuto poruchou trpí častěji muži, než ženy. Jednak se ženy, když už jí trpí, projevují promiskuitně, což hlavní hrdinka nedělá. A do třetice, ne každá žena, která jí trpí, bude bohatá a krásná. Takže konkrétní příklad hlavní hrdinky je velmi zřídkavý. Což si, myslím, bude uvědomovat většina mužů, kteří seriál sledují a nedá se předpokládat, že by ženy s antisociální poruchou osobnosti začali po vidění It's Okay to Not Be Okay vědomě vyhledávat. Video OST. (06.11.2022)

Byla jsem velmi skeptická, ale nakonec se mi to líbilo. Stejně tak jako jiné korejské seriály, i tenhle měl jistá hluchá místa a ještě navíc strašně dlouhou stopáž jednoho dílu, ale neshledala jsem u něj nějaké jiné závažné „chyby“, které by bránily v pohodlném sledování. Jasně, není to tradiční romanťárna z Korey, ale asi díky tomu je ten seriál tak fajn. Ze začátku jsem si říkala kvůli výrazu hlavního ošetřovatelského hrdiny, že buď ten Kim Soo-hyeon během své hrací pauzy zapomněl, jak se má hrát, nebo prostě hraje svou postavu přesně, jak to má být; poměrně špatně čitelnou, s divný falešným výrazem. Dávám 4*, můžete si domyslet, jak to nakonec bylo. Vzhledem k jeho charakteru postavy, která měla být taková nemastná neslaná, nemohl pořádně zazářit; hlavně hrál obyčejného chlapa a takový na obrazovkách ani zářit nemohou. Místo něj se však blyštila hrdinka v podání Seo Ye-ji a sakra jí to šlo. Nemluvím jen o jejích extravagantních róbách, které jí náramně slušely, ale i o povaze hrdinky, kdy se za drsným dospělým skrývá rozmařilé dítě. A když už je řeč o dětech, mentálně postižený starší brácha v podání Oh Jeong-sea byl skvělý. Nešlo ani tak o způsob řeči, ale o všechna ta malá či větší gesta a pohyby, co dělal. Utírání nosu, zbytečné kroky navíc, tam a zase zpátky, pohyby rukou. Skvělé. Tihle tři byly stěžejními postavami, ale tenhle seriál jsem si zamilovala i díky postavám vedlejším, ať už se jednalo o ředitele ústavu, kamaráda, co vždy bratry sleduje, ať už se přestěhují, kam chtějí, paní domácí s její dcerou nebo spoluzakladatele knižního vydavatelství a jeho podřízenou, která si hraje na mladší. Všichni měli to své, drželi se toho, nevybočovali ze svých charakterů, které nebyly podány ploše. Všichni byli neobyčejně obyčejní a dohromady jim to strašně klapalo. Hodně drobných věcí se mi na seriálu líbilo, dokonce i to, že v podstatě vyvrcholení přišlo ve 14. díle a poslední dva díly jsme se tak nějak plácali. Ale jinak, než je zvykem v jiných seriálech, kdy se ještě narychlo vymyslí nějaký na hlavu postavený zvrat, protože tyhle dva díly měly smysl. Chápu ovšem, že to může někomu přijít zdlouhavé, nudné a s moc malým počtem úžasných rande, ale já jsem strašně ráda, že jsem vypadli se Soulu k moři, i když k psychicky narušeným. Asi se mi to líbilo hlavně proto, že i přesto všechno (premisu, hlavní hrdinku, vraždu matky) se to drží při zemi. Trochu slice of life. Silné 4*. (01.09.2020)

V podstate sa mi to páčilo, téma neobvyklá, zaujímavá a zvláštne spracovaná. Každý diel niečím zaujme, prelínanie príbehu hlavných postáv s vedľajšími. Takmer v každom diele odznie nejaká rozprávka. Jediný háčik, teda pre mňa, je chémia medzi hlavnými hrdinami, snažili sa, snažili, ale proste to z nich nevyžarovalo a nebolo to tým, že obaja mali svojich kostlivcov v skrini a traumy s ktorými sa museli vysporiadať. Proste tam to iskrenie a chémia nebolo a to mi chýbalo :-( (18.09.2020)

Tohle je tak strašně upřímný a krásný miniseriál, že mám chuť si ho pustit znovu a znovu a znovu.... líbí se mi, že ty postavy jsou tak strašně hezky napsané, dobře vymyšlené, ještě líp zahrané a taky jak se vyvíjí. Dokoukala jsem včera a úplně netradičně vůbec nemám chuť si pouštět cokoliv jiného, protože vím, že mě to rozhodně nezahřeje na srdci tolik, jako tohle. Naprosto nádherná věc. (07.04.2021)