Jirka_Šč

Důvody, proč se na toto podívat, byly tří: 75 % na ČSFD, předlohy od Haruki Murakamiho a fakt, že titulky dělala Zíza. Zrovna Zíza byla před dvěma lety kritičtější a napsala, že tento film patří mezi věci, které se v Japonsku točí stále. Jenže já už delší dobu podobnou věc nekoukal a aktuálně mi to sedlo do nálady. ■ Jedním slovem: Intimní. Intimní chvíle sexu, při kterém žena vypráví příběhy. Intimní pocity jejího manžela, který skrývá, že ví. Intimní rozhovory (a mlčení) v autě s mladou řidičkou. Intimní červený tunel a cesta. Intimní zakončení divadelní hry znakovou řečí. Hodnotím velmi vysoko. ■ "Kdybych byl tvůj otec, tak bych tě objal a řekl, že to není tvá vina."

Dámy a pánové, tohle je blbost! Úvodní text obsahu zní "když se konspirace ... stanou realitou". Jo. Když se konspirace stanou realitou. A tento film vymysleli líní konspirátoři, kterým se nechtělo myslet, vzdělávat se a udělat film tak, aby vypadal uvěřitelně. SPOILERy až do konce: Samotná myšlenka přehození pólů je zajímavá. Nikdo neví, jestli to jde takto rychle (spíš ne) a co by se dělo, takže to je ok. Jenže! "Mořské dno" poté, co zmizí moře, nevypadá jako mořské dno! Ano, jsou tam odpadky, jenže na takovém dně bychom museli vidět mnohem víc. Řasy, povlaky, živočichy malé i velké, korály, atd. Tady vidíme velrybu, žraloka a kapry. Ano! Kapry! Když čtveřice hrdinů (rodiče a dvě dospívající děti) vylezou z jachty, mají na palubě v louži kapry! Díval jsem se na film a věděl, že sleduji poušť, do které nějaký konspirátor vyhodit maketu velryby, žraloka a pár kaprů. Ale ok. Sledoval jsem dál. Otec rodiny se spojil s jediným člověkem, kterého se mu podařilo najít a který je náhodou vědec, který ví, že moře zalilo pevninu a méně než za týden se vrátí (paradoxní - věříme konspiracím, ale dáme do děje vědce, kterému všichni věří, že má pravdu). Najednou se v dálce objeví chlapík s oboustranným podomácky vyrobeným kopím a psem. Zabije otce a chce zabít zbytek. Místo, aby se mu, zesláblému žízní, postavili společně, hrdinové blbnou a klepou se. Ale dobře. Matka zabije psa, všichni tři utíkají pryč, loď hoří, psychopat za nimi. Nevíme kde se vzal, jak přežil, co chce, ale je to jednou. Zde si dovolím povzdychnout, že miluji příběhy, kdy lidé utíkají před někým ze všech sil, dotyčný jde, ale vždy je nakonec najde. Matka a děti (mimochodem, ani jedno z dětí není sympatický jedinec) najdou letadlo, které je na dně už evidentně několik let, vlezou do něj, v noci jde dcera čůrat ven, psychopat se objeví, za ním se objeví matka a nožem ho zabije. Konec psychopata. Ale ráno je psychopat ohlodaný a hrdinové konstatují, že je tu asi něco ještě nebezpečnějšího (ano je). Vsuvka - dvě biologické blbosti: Objevili letadlo, vlezli do něj a z letadla vyletěli malí ptáci. Dobrý efekt, ale kde se tam vzali a proč by se proboha schovávali zrovna tam, když nikde jinde okolo nelétají? Druhá blbost - ráno vylezou z letadla, kouknou na tělo psychopata a na něm plno much. Za prvé, kilometry od pevniny, dva nebo tři dny po katastrofě a mouchy se v takovém počtu už stihly dostat na nová území? Za druhé - když moře zalilo pevninu, muselo zabít i většinu hmyzu. Neříkám, že žádný nepřežil - minimálně ve vzduchu určitě ano - ale i tak, mouchy tady a takto byly blbost. Na závěr sledujeme hrdiny na dně úzkého kaňonu. A protože se Zem na lidi rozlobila, hází na ně kameny. Tak, aby je velké netrefily a malé nezranily, ale i tak, aby to udělalo bariéru mezi matkou a dětmi. Místo aby matka bariéru přelezla nebo děti bariéru přelezly (naše šestnáctileté dcery jsou akčnější), volá na ně, ať se nezdržují a jdou dál. Ony na ni také volají, přelézt to je nenapadne. Matka zůstane a střílí na lidožravé kraby (kteří však, kupodivu, nechali jednu mrtvolu na cestě nedotčenou). Dcera se vrátí a ukáže matce, že se to dá přelézt. Matka to přeleze a utíkají. ■ Ok. Dokud nezmizela voda, film mě docela zajímal. Pak to stálo za starou bačkoru. Což je škoda, protože herecké výkony nebyly zlé. ■ Nechal jsem se zlákat uživateli MaxForValue a FilmForever, kteří dali oba 4 hvězdy a aktuálně si říkám, že to je asi jeden člověk angažovaný na úspěchu filmu. Dávám si je na pomyslnou černou listinu a už jim nikdy nebudu nic věřit. ■ Dnes večer už nechci nic sledovat, jdu si číst. Věřím, že nedávno rozečtená kniha o nepravděpodobných událostech Černá labuť od N. N. Taleba by mi mohla spravit pocuchané nervy.

Ano, ano, ano! Mám slzy v očích a obrovský respekt! Toto byl středověk plavání přes Kanál La Manche! Plavci do vody podali kuřecí stehna, zkušených trenérů bylo minimum, teprve začínali chápat, jak má vypadat trasa přez Kanál, podpora v noci byla nízká a tehdejší plavecké brýle by si dnes nedal na tvář ani začátečník. Nicméně mnohé věci platí i dnes. Plavec je ve vodě sám, nikdo se ho nesmí dotknout, když potká medúzové pole, nemá jinou možnost, než ho přesprintovat (a křičet při tom), ideální trasa je podobně esovitá jako ta, která se na okamžik objeví na mapě. Trudy Ederle zvládla trasu za 14 hodin a 34 minut, což byl na tu dobu, tehdejší znalosti a možnosti tréningu naprosto úžasný čas (Slovenka Soňa Rebrová plavala loni v září Kanál za 13 hodin a 43 minut - za současné moderní podpory, moderních znalostech a při teplotě ne 13, ale 19 °C). Young Woman and the Sea není dokument, přesto obsahuje poměrně málo dramatického vylepšení a velmi realisticky ukazuje, jak to mohlo před 98 lety doopravdy být. ■ Osobní poznámka: Mám sen přeplavat Kanál. Vlastně na to už několik let zvolna trénuju (letos jsem přežil v kuse na otevřené vodě 10,5 hodiny a 20 km). Možná i proto hodnotím maximem. Od okamžiku, kdy skočila pomazaná vazelínou do vody, jsem plaval v tom moři s ní. ■ Tento film doporučuji víc, než Nyad!

Méně, než maximum dát nemohu, protože vím, že chci film vidět znova a nesmírně oceňuji brilantní způsob natočení. Horizon: An American Saga je až abstraktní obraz života, smrti, touhy, chyb a odvahy generací lidí na všech stranách dobývání západu. Je velmi těžké vytvořit příběh, ve kterém je těžké definovat dobro a zlo a který vypravěčsky neutrálně skicuje osudy všech. Ve kterém jsou všichni hrdiny, vrahy či oběťmi. Costner se na plátně Ameriky první poloviny 19. století rozmáchl vskutku velkolepě, za což mu patří velký obdiv. ■ Poslední 4 minuty jsou ryzí esence lidské touhy a snů.

Solidní dobrodružná zábava, na které je pozoruhodné, že "nesmrtelný válečník" musí bojovat, aniž by někoho zabil a jeho parťačka pochází z národa Ainu, díky čemuž film místy (až přehnaně) působí jako dokument. Kvalitní výrazní záporáci, zajímavá myšlenka s tetováním. Ukončené tak, aby to pokračovalo.

Nehodnotím negativně, že jsem první polovinu filmu nevěděl, co a proč se děje a ani nyní vlastně nevím, zda jsem pochopil příběh správně (někteří jiní uživatelé kvůli tomuto snížili hvězdičku). Budu muset kouknout znova. ■ Jak to vidím teď: Maboroshi je svět uzavřený do sebe, zamrzlý ve věčné zimě, bez možnosti úniku, bez vývinu, s bohy opravujícími trhliny. Nejedná se o pouhou iluzi? A pokud ano, má smysl, aby její obyvatelé toužili existovat dál? Je bezútěšnost lepší, než neexistence?

Velmi by mě zajímalo, zda někde ve světě existuje starší videoklip, pokud však ano, pochybuji, že mu stačilo pouze několik metrů čtverečných. ■ Irena Kačírková působí nesmírně svěže a její chemie s Josefem Bekem je taková, že jsem googlil, zda ti dva neměli skutečný vztah (asi ne, přestože byl jejím oblíbeným hereckým partnerem - naopak to vypadá, že měla vztah s režisérem tohoto videoklipu). ■ Mimochodem, jde o dílko, které inspirovalo Filipa Renče k vzhledu muzikálu Rebelové.

Mám problém zkousnout vzhled Homo erectus - v tomto hraném dokumentu vypadá jako čistý Homo sapiens. Vše, co o H. erectus říká komentátor, je správně, nesedí to však k vzhledu, který vidíme ve filmu (navíc mám pocit, že si pro všechny hominidí druhy vystačili s několika stále stejnými herci). Pozitivní pro mě je, že o druhu Pierolapithecus catalaunicus jsem nevěděl. Také souhlasím s výrokem, že vzpřímené držení těla vzniklo dřív, než první hominidé slezli ze stromů.

"Chodila jsi někdy s chlapem, který neumí lhát, vždy ti řekne, co si myslí, je zdvořilý, neuvěřitelně chytrý, nikdy by ti neublížil a ještě k tomu je fešák?" ■ Trochu romance, trochu umění, trochu Argentíny. Důvod, proč nedám plné hodnocení je, že příběh obsahuje jistou pohádkovost. Důvod, proč má Goyo na ČSFD jen 64 % je, že někteří lidé mají problém zkousnout člověka s Aspergerovým syntromem, starší ženu a jejich vztah. Já říkám, že spolu mohou být úplně v pohodě šťastni. Nebojme se jim dát šanci, prosím!

"Nemám co dělat! Nudím se!!!" ■ Měl jsem náladu na trhlý japonský humor, který oplývá přehnanými gesty, přehnanou mimikou a přehnanými reakcemi - navíc v anime verzi (viz, jak v samém úvodu hlavní hrdinka líbá svou kočku). Takže mi nic nevadilo a naopak jsem se dobře bavil. Co mě štve, jsou obsahy od Netflixu, tupě přeložené z angličtiny bez znalosti seriálu. Například místo "malinkatá čarodějka" napíšou ti idioti "malinkatý čaroděj". No ale dobře. Malinkatá čarodějka tam je. Hned na úvod zabaví hlavní hrdince sbírku počítačových her, čokoládu, milovanou kočku pošle s rodiči do Ameriky a následně začne házet do jejího života jednoho krásnějšího kluka za druhým. Bavilo mě, jak ta malinkatá svině hlavní hrdinkou manipuluje, pro dosažení romantického cíle (a získání výplaty) neváhá rozpoutat bouři nebo vytopit cizí byt a jak na ni hlavní hrdinka reaguje (ano, některé věci balancují na hranici dobrého vkusu, ale takový japonský humor je). Také oceňuji, jak se tvůrci vyspořádali s příběhem - je zajímavě promyšlený, vede nečekaným směrem a končí sympaticky. V zásadě mi nevadí, že série nepokračovala - takovýto konec je fajn.