Možnosti dialogu

Další ze Švankmajerovských kousků, kdy si říkáte, že je to jen vizuální exhibice autorova hračičkovství bez ladu a skladu, ale ejhle, ono to nakonec začne dávat smysl a význam. První část výborná hlavě vizuálně, střední (nejlepší) hlavně pocitově, tu třetí si moc nevybavuji. Ale je to výstižné, svým způsobem silně kritické dílo. (27.10.2014)

*spoiler* Dialog věcný je... jak už název napovídá... dialogem věcí. Jejich soubory se potkávají a interagují na nejrůznější způsob: nůžky stříhají jablko, kniha trochu překvapivě rozbíjí talíř apod. – až nakonec vznikne perpetuum mobile ztělesněné člověkem. Vášnivý dialog nejdřív ukazuje splynutí v lásce. Když z něj ale vznikne nový život, nikdo se k němu nechce mít a nastupuje vzájemné osočování a vztek (scéna s uškrabávánim hlavy je hodně hororová, kam se hrabe Mlčení jehňátek). V dialogu vyčerpávajícím se skutečně vyčerpají všechny možné kombinace, což nevyvolává zrovna libé pocity. Za pozornost ovšem stojí, že k vzájemné kompatibilitě dochází hned zpočátku. Zřejmě tedy: čím dál se lidé snaží, tím menší je jejich možnost vzájemně si vyhovět. A vyčerpávají se tak zcela zbytečně. *spoiler* Zajímavé komentáře: H34D. (07.01.2013)

Jedná se vlastně o 3 němé filmy, jejichž akce je ilustrována skvělou hudbou Jana Klusáka. Tak v dialogu věcném je každá z hlav charakterizována jiným druhem hudebních nástrojů - žestě kontra flétny... Navíc se v právě v tomto Dialogu věcném nejvíce projevují arcimboldovské vlivy... Švankmajer se sám přiznává k obdivu k manýrismu, Rudolfinské době a vědomému epigonství Arcimbolda (nutno dodat, že jinak epigonstvtím pohrdá). Tedy dvě animované hlavy složené v arcimboldovském duchu z různých předmětů se požírají navzájem. Člověk (lidská hlava) se pokouší pohltit vše, zpracovat, zničit rozmělnit. Tak chápu dialog věcný já... V dialogu vášnivém se při vášnivé hře smyčců spojí dvě postavy a když se opět rozpojí a rozpoutají hádku zbyde po nich jakýsi zbytek - dítě, za nějž žádný z těch dvou nechce přijmout zodpovědnost... V posledním Vyčerpávajícím dialogu se objevuje Švankmajerova obsese jídlem. Ta však zůstává obsesí ryze uměleckou, kdy s oblibou právě jídlo a akt stravování ve svých filmech tematizuje (později natočil známý a velmi úspěšný film s velmi příznačným názvem Jídlo). Sama obsese však paradoxně pramení již v jeho dětství, kdy jej jako neduživé dítě do jídla nutili... Právě tehdy se mu jídlo zřejmě zdálo dosti vyčerpávajícím. (10.03.2008)

Bezprostředně jedno z nejdokonalejších Švankmajerových filmových děl s dokladem jeho výtvarného talentu v jednom. Je jasné, že výklad surrealistického díla si přeci jen v detailech vyloží každý po svém a touto svobodou, kterou nám autor předhazuje, zároveň ukazuje možnosti onoho života v síti našich myšlenek - proces tvorby a vnímání... 100% ne-li více. (...Už jako dítě jsem tento počin sledovala s nadšením, byť spíše po hravé stránce. Čímž se dá krásně říci, že jeho „tvořivá hravost”, která se objevuje ve většině snímků, skutečně pramení z kreativity, která dětem (a zároveň často i dospělým) dělá nejen radost, ale zároveň v jejich životě zůstává. Švankmajer jakožto jeden z lidí, jenž vyrostl, ale přesto čistou tvořivost nezahodil, mě vždy bude fascinovat a stát předemnou na piedestalu...) (13.08.2015)

Pro mě zatím asi vrchol režisérovy tvorby. První dialog je klasická švankmajeřina, ve které ožívají obyčejné propriety a svým stylem by nám mohla připomenout jiná tvůrcova díla. Ovšem dialog vášnivý a dialog vyčerpávající, tam nemám slov. Hlína nám ukáže lásku i nenávist, pochopení i nedorozumění, nádhera. Snímek oceňovaný naprosto právem. (12.04.2010)