Il profumo della signora in nero

Thriller o mladé ženě, která trpí traumaty z dětství, prošpikovaný narážkami na voodoo, okultismus… Tempo vyprávění je rozvleklé, což se dá pochopit snahou tvůrců stavět především na tajemné atmosféře, ale na mne ta snaha působila spíš nepřesvědčivě. Příběh není v podstatě ničím výjimečný, snaha na konci šokovat diváka je úplně zbytečná. (16.12.2009)

Profesionálně zpracované a atmosférické, to ano. Ta špetka inspirace Rosemary a shodná typovost hlavní hrdinky, ale bohužel neustále nabízí srovnání s Polanskiho klenotem, což není pro Parfém přeci jen vyrovnané klání. Závěrečná pointa, byť působivá, velice chabá a smysl počínání hlavních postav stavící na hlavu, můj výsledný dojem z filmu jen pokazila. Jako poměrně raný příspěvek k euro atmosférickým thrillerům (dejme tomu i giallu) však přesto zajímavé. (14.02.2013)

Proč mám pocit, že téměř vše italské žánrově spadající pod krimi nebo horor dostane (nejen) na ČSFD i nálepku giallo, a to i v případech, kdy se "žlutou barvou" ani náznakem nesouvisí? A tady jsme vedle dokonce hned dvakrát, gotika je taky úplně mimo mísu. Parfém dámy v černém je totiž silně mysteriozní psychologický horor v dost pomalém tempu a s oběma subžánry má společného asi tolik jako experimentální video s blockbusterem. Ale co už, nemá cenu se rozčilovat. Il profuma della signora in nero mne naprosto okouzlil, drobné detaily působí buď děsivě (zabouchnuté dveře, prsty ve žrádle pro kočku) nebo hypnoticky ( pableskující nůžky na stole, vystoupení jasnovidky). Mimsy Farmer a její přerod z naivní nanynky v šílenou nánu je absolutně dokonalý a dobře skrývané, přesto rafinovaně naznačované, finále mi svou syrovou brutalitou až vzalo dech, až tak jsem to opravdu nečekal. Nemůžu jinak než za plný počet. (20.11.2016)

The Perfume of the Lady in Black zdařile nakládá s okultní tématikou, jejíž boom odstartoval Polanski v démonické adaptaci Iry Levina Rosemary’s Baby. Francesco Barilli si naštěstí vypůjčuje jenom styčné body a pracuje s neotřelým, lehce snovým, dějem, kde největší prostor dostává nebývale půvabná Mimsy Farmer jako chemička. Pozvolným rozpřádáním klikatých mezidějů vycházejí najevo hrdinčiny traumata z dětsví, s nimiž se, pod tíhou kaleidoskopických vidin a snů, propadá do širých končin šílenství. Zdánliví přátelé neočekávaně strhávají své masky, nevyžádané dárky se začínají kupit, fantazie prostupuje realitou. Stejně jako u Polanskiho originálu i zde atmosféra krok po kroku houstne, aniž by využívala krvavých efektů. Na ty je třeba si počkat až do samotného konce, jehož touha šokovat zbytečně koliduje s prve hezky propilovaným příběhem. (07.11.2005)

Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (nebudu vyzrazovat s kterým, jelikož to souvisí se závěrečnou pointou). Sice tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v mnohých jiných giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické události z minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér a je škoda, že natočil pouze dva celovečeráky. (29.03.2018)