Slovo

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Tenhle film naprosto úžasně ždímá emoce, nahlíží na lidi, jejich bolesti a jejich víru. Jedná se o velmi silné a dost filozofující(/teologizující) dílo s několika naprosto úžasně kompozičně promyšlenými scény. Bohužel se jenom nedokážu nikdy ztotožnit s tak naprosto pronáboženskym vyznění snímku. Závěrečná věta mě rozčílila. Víra je věc jednotlivce, ale mám radši, když mi je poskytnuta větší svoboda v interpretování a přemýšlení nad filmem. Takhle se stává film přehnaně dogmatickým. Pro mě jako pro ateistu je to těžce zkousnutelné, cítím, že je mnou manipulováno a to se mi nelíbí. Netušil jsem, že Dreyer je Ježišova Leni Riefenstahl ;) (26.08.2010)

Slovo ponúka všetko, čo by mal ponúkať film o problematike náboženstva. Rieši otázky kresťanského pokrytetstva, nulovej asertivity jeho najväčších hlásateľov, kontrastov a relatívnosti vedy a viery, šialenstva a rozumu, alebo života a smrti. Je polemikou o hĺbke viery, o úprimnosti a opodstatnenosti modlitieb a viery v zázraky. To všetko orámované silným a jasným príbehom s jasne charakterizovanými postavami, ktorých chovanie tieto otázky v divákovi vyvoláva. Dreyer používa silnú filmovú reč a množstvo detailov, nad ktorými je čas popremýšlať už počas filmu, ako napríklad osamelý kríž v krajine, lekár ako predstaviteľ viery vedľa kňaza a medzi nimi svietiaca lampa, alebo mladí milenci, pozerajúci sa na obrázok Ježiša v knihe z opačnej strany stola. Pokiaľ opominiem koniec, jednalo by sa o obyčajný príbeh zo života, ktorému silnú náboženskú auru dodávajú iba dialógy a myslenie postáv. Záver je na takúto artovú snímku netradičný, pretože sa jedná o- SPOILER: nádherný happy end, ktorému sa ťažko v Hollywoode niečo vyrovná. A skutočný život môže začať.... (07.04.2013)

Víra je buď fanatická, posedlá nebo šílená, a nebo žádná. Tak to je, a kdyby to bylo jediné poselství tohoto filmu, stačilo by. Ale je tu mnoho navíc?: nádherné fotografie, krásní, přesvědčiví a sympatičtí herci (včetně pastora i doktora). A především genius Theodora Dreyera, který divadelní hru Kaje Munka, převedl do jiného formátu, v němž zůstane až do "dalšího příchodu Krista", abychom zůstali ve filmové terminologii. Když se dívám na tento film (nebo na jiné Dreyery filmy) uvědomuji si, kolik (i současných) režisérů jsou mu zavázáni, a tím nemyslím jen Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Kromě obrazové kompozice je třeba vyzvednout i kompozici mužské části Borgenů; každý jiný, ale přesto všichni patří sobě a k sobě. Stejně tak vzájemný vztah Johannese a jeho malé sestřenice tvoří po celý film jeho tušenou páteř. Pozn. 1: Mezi komentáři jsem našel jeden, který je rozhodně je k zamyšlení (Bebacek ****): "Nemůže být pro mě geniální něco, čemu sama nevěřím." Nesdílím ho, navíc se domnívám, že geniální může být je to, čemu nevěřím. Pozn. 2: Uvedení Sørena Kierkegaarda jako zdroj Johannesova pomatení mi nepřipadá moc vhodné. (18.02.2017)

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)