Moje učitelka chobotnice

Prírodopisný dokument s tak precíznou dramaturgickou štruktúrou, až musí človek pochybovať o jeho autenticite. Má však peknú myšlienku a ja mám pre zvieratká slabosť. 3,5* (Zaokrúhlené dolu, po zhliadnutí tohto fantastického (!) rozboru: https://www.youtube.com/watch?v=whb4unrhy44 Aj tak si však myslím, že film má svoj význam, minimálne pre ľudí, ktorí ma v roku 2020 stále presviedčajú o tom, že zvieratá nemajú rozum, či emócie) (14.11.2020)

,,Chobotnice je vlastně slimák, který v průběhu evoluce přišel o ulitu''. O chobotnicích jsem viděl nejeden dokument, taže samozřejmě vím o jak úžasného tvora se jedná. Byly to zejména geniální dokumenty BBC, kde dávali vědci chobotnicím k řešení různé rébusy a všelijak je zkoušeli. Jednalo se třeba o to jak by se měla bludištěm dostat k pamlsku (krabovi), přičemž si musela odšoupnout dvířka, nebo o to jak malým prostorem se protáhne případně zkoušky dokonalosti změn jejího maskování nad čímž zůstával rozum stát. Vždy se však jednalo o tvora divokého, odloveného a někam laboratorně umístěného. Nprosto zde chyběla jakákoliv přímá interkakce s člověkem. Každý, kdo zažil nějaký blízký kontakt se zvířetem a teď nemyslím okamžik kdy mu žralok ukousl nohu nebo si ho napadl divočák či medvěd...:-).. Každý jistě nad tím prvním kontaktem žasl. Mohla to být třeba malinkatá paví očka v akvárku, která při odklopení krmící desky krytu akvária spěchala k hladině dobře vědouc, že bude jídlo, které přinesl ten velký tvor tam ze světa za sklem. Mohla to být malá roztomilá andulka co poprvé přistála na ruce a z blízka si prohlížela toho tvora co na ní mluví a píská skrze mříže klece, mohla to být kočka, samostatný nezávislý tvor, který se najednou rozhodl s vrněním skočit na klín a nechat se hladit.. Mohl to být pes, který po opuštění člověkem znovu s němou důvěrou složí hlavu do klína novému páníčkovi... Všechny tyhle první kontakty jsou nezapomenutelné. Opravdu se při nich něco děje a to jsou kontakty se zvířaty domácími, zvířaty co jsou na lidi zvyklá. Nedivím se tedy ohromení hrdiny filmu... Četl jsem spousty knih o kontaktech lidí s divokými zvířaty... Vzpomeňme Cousteaua, George Adamsona, Joy Adamsonovou, Dian Fosseyovou nebo třeba Johna Walshe... Ti všichni zažili úžasné okmžiky s divokými zvířaty, které je naždy poznamenaly. Proto bych byl trochu smířlivější k jisté sentimentálnosti v tomto filmu. Pokud hrdina jak sám říká neměl dříve ke zvířatům nějaký extra vřelý vztah, věřím, že toto setkání mohlo zcela změnit jeho já, protože zvířata to opravdu dovedou. Já je mám moc rád a jsem velmi obezřetný u lidí, kteří je nesnáší. Neodsuzuji je, ale vnitřně cítím, že jsou o něco zcela zásadního ochuzeni. Když se chobotnice poprvé dotkla ruky, ani jsem nedýchal. Byly to nádherné okamžiky spojení dvou různých světů. Toho divokého a toho člověčího, navíc světa suchozemského a vodního. Těžko říci co cítila chobotnice... Mohla se jí líbit hebkost kůže, mohla vnímat teplo nebo dokonce tlukot srdce... I já jsem se zařekl, že chobotnice už jíst nikdy nebudu. Jsou to skutečně neuvěřitelná stvoření... Opravdoví mimozemšťané. Film byl nádherný. Ty chaluhové lesy, záběry z dronu z výšky na oceán... Nádhera. Znovu se skláním před krásou a velikostí matky přírody! Tohle je bez debaty za 5 přísavek! * * * * * (05.07.2021)

Když jsem nedávno sledoval sérii Divoká zvířata, ze všech epizod mě nejvíce zaujaly právě Chobotnice, které skrývají pod svými všetečnými chapadly nejedno tajemství. Moje učitelka chobotnice nesází na svou vizuální vytříbenost, jak tomu často u zvířecích dokumentů bývá, nýbrž se namísto formy snaží zaujmout obsahem. Sledujeme dvě životní cesty - lidskou a hlavonožčí - kde ta druhá nabývá velké osudovosti vzhledem k tomu, že životnost chobotnic není nijak dlouhá. Chvílemi jsem měl sice pocit, že Foster už moc tlačí na city a příliš "násilně" projektuje své rozpoložení do své osmichapadlové "kámošky", nicméně se mu ale na druhou stranu nedá upřít opravdový zápal a vášeň pro to, co dělá. Chobotnice jsou vskutku obdivuhodní tvorové - ať už jde o jejich inteligenci, důvtip, mimikry, způsob lovu, ale i fatální obětavost pro potomstvo. (26.11.2022)

Medzi sviatkami som objavil počin ovenčený množstvom ocenení My Octopus Teacher. Je treba povedať, že film je natočený populárno-náučne, netreba sa naň „naladiť“, ani mať žiadne špeciálne znalosti. Aj zo zdanlivo banálneho pozorovania chobotnice však dokáže režisérska dvojica Pippa Ehrlich a James Reed vytvoriť pútavý divácky zážitok, ktorý dokonca v istých momentoch strieda žánre – a tak sa občas pozeráme nielen na drámu, ale aj ironickú komédiu, či dokonca romantický film, alebo triler. Veľmi príjemná „oddychovka“, ktorá privedie aj k zamyslenie sa nad tým, či ako spoločnosť (ale aj jednotlivci) neberieme prírodu ako samozrejmosť. (06.01.2022)

Dokumentárne filmy sledujem len zriedka, ale My Octopus Teacher je viac než len bežným dokumentom. Od prvej chvíle ma to zaujalo, nechala som sa unášať, ponorila som sa nielen do filmu samotného, ale aj do prekrásneho podmorského sveta a obdivovala tú krásu. Čo je dôležité, veľa som sa dozvedela. A okrem toho všetkého tu máme príbeh. Obdivujem odvahu a vytrvalosť tohoto človeka, každý deň znova a znova sa ponára do studenej vody, aby sa niečo od chobotnice naučil a táto skúsenosť mu mení život k lepšiemu a stáva sa iným človekom, lepším a citlivejším. Celý dokument je pastvou pre oči, pohladením duše a dokonalou symbiózou vizuálu a nádhernej hudby. Toto je My Octopus Teacher a ja mu udeľujem plný počet a tlieskam. (18.05.2021)