Bota jménem Melichar

Československý film ze školního prostředí Bota jménem Melichar byl natočen v roce 1983 a poprvé jsem jej viděl pár měsíců po jeho premiéře a okamžitě se mi zalíbil. Sám jsem byl v té době školák a tak mi byla atmosféra socialistické ZDŠ v Praze velice blízká, i když jsem dětskýma očima vnímal spíše dějovou linii jinak než o několik let později, když jsem botu viděl podruhé. A když jsem si film koupil na DVD někdy okolo roku 2008, opět jsem měl na děj jiný pohled. Od té doby uplynulo v řece Moravě mnoho vody a tak abych napsal zasvěcený komentář a správně Botu jménem Melichar ohodnotil, podíval jsem se na tento snímek natočený Zdeňkem Troškou počtvrté. A opět jsem se velice dobře bavil, až mi bylo líto, že pouze 71 minut a pak se objevily závěrečné titulky. Děj začal celkem logicky prvního září v jedné základní škole v Praze, kde tradičně nastupovali žáci do prvních tříd. Jedním z nich byl Honzík Ludvík (Martin Šotola), jehož vedla do školy maminka (Dana Syslová) a který se těšil do školy protože chtěl sedět v jedné lavici se svým kamarádem z mateřské školky Davidem (Patrik Kunst). Jenže ten měl od rodičů odklad a tak šel zase do školky a tak se Honzík rozhodl na něj počkat a díky schválně získaným špatným známkám se za ním propadnout. A docela se mu to dařilo, navíc měl problémy s Janičkou (Magdaléna Ledvinková), která s ním sdílela jednu lavici, a neměl ji kvůli neustálému žalování učitelce Štěbetovské (Jana Vaňková) rád a dal jí přezdívku Nosál. Další důležitou postavou filmu byla Honzíkova sestra Jolana (Regina Řandová), žákyně osmé třídy, která byla tou nejdůležitější ze všech na škole. Jolana a její nejlepší kamarádka Radka (Michaela Krešlová) se zamilovali do deváťáka Radima Dochleby (David Rauch), kterému se líbila Jolana a tak Radka musela vzít za vděk jeho kamarádem a spolužákem Bakulou (Tomáš Růžička). Tato dvojice obstarávala ve filmu nejvíce humoru, vtipem sršel zejména Dochleba, čímž dokázal leckdy rozesmát i mladou třídní učitelku Dagmar Adamovou (Eva Salzmannová). Ta kupodivu zvládala své žáky, ale kvůli neustálému přezouvání a zamykání vchodových dveří měla problémy s ředitelem školy (Václav Mareš) a také školníkem Topinkou (Zdeněk Hurník). Neustále jí totiž padaly sešity, polámala nový botník, na který si omylem sedla a neustále byla kárána ředitelem za to, že při přecházení tříd z jedné budovy školy do druhé zapomínala zamykat dveře. Pobavila mne také její kolegyně fyzikářka Andulka (Alena Karešová) se svou větou - Já si počkám, já mám času dost !, kterou kárala neposlušné žáky. Z dalších kolegyní bych ještě jmenoval tělocvikářku Moutelíkovou (Jiřina Jirásková), učitelku pozemků a vaření Květovou (Jiřina Jelenská) či tělocvikářku Zanáškovou (Růžena Rudnická). Všechny tyto učitelky záviděli spolužačce Radima, kterou byla deváťáčka Michaela Lamková (Milada Štýbrová), když do školy přišla v drahých stříbrných kozačkách zvaných Hromnice za 1200 kč (to bylo tenkrát hodně peněz). Tyto boty si chtěla vyzkoušet i Jolana a tak si jej jednoho dne obula a nestihla je vrátit, tak je schovala do kýblu na WC. K její smůle se ve škole díky nezamčeným vchodovým dveřím začaly ztrácet bundy a boty a tak všichni považovali i hromnice za ukradené. S pomocí Radima se nakonec Jolaně podařilo boty vrátit a za asistence malého Honzíka byla dopadena i zlodějka (Jaroslava Tichá). Vše tedy dobře dopadlo, Honzík se nepropadl, Hromnice se vrátily Michaele Lamkové se specifickým smíchem a film skončil. Měl jsem z toho školního mumraje opravdu dobrý pocit a několikrát jsem se zasmál, i když jsem film viděl už tolikrát ! Suma sumárum, Bota jménem Melichar ode mne získala čtyři Melicharovy hvězdy ****. (19.09.2019) (méně) (více)