Bota jménem Melichar

V roce 1983 musela u Zdeňka Trošky proběhnout prudká infekce talentu (bohužel však byla v následujících letech bez následků vyléčena). Natočil nejen první "slunceseno", ale taky vydařeného Melichara. Úsměvnou dětskou pohodovku, plnou humoru těžícího z drobných všedních školních absurdit (přezouvání) a nostalgického vzpomínání na školní léta, kde je všechno přesně takové, jak si to někteří pamatujeme. Všemu dodává šťávu hlaškující suverén Radim v podání Davida Raucha (byla to jeho jediná filmová role) a debutující Martin Šotola jako Honzík. Mě navíc vždy potěší Eva Salzmannová jako Adamová, která mi velmi připomíná "soudružku učitelku", ke které jsem kdysi dávno zahořel nevinou dětskou láskou. (02.03.2012)

„Já počkám. Já mám času dost.“ Zase tolik času není. Vyučovací hodina má totiž 45 minut a během ní se musí stihnout spoustu věcí. Děcka se nejdříve musí vyřvat, najít si svoje místo a až potom se může začít učit fyzika nebo výtvarka s Hofmankou. Ta třída byla strašně fajn. Pobavil jsem se u zpívání pod okny, při smíchu Lamkové jsem vždycky měl výbuch smíchu a ta fronta na obědě byla přímo ukázková. Radima Dochlebu jsem měl úplně nejradši, protože v něm jsem se vždycky našel. „On má poslední číslo bot.“ - „Jak poslední?“ - „No, dál už začínají dětský lyže.“ /75%/ (18.11.2020)

Film ze školního prostřeí a navíc z roku 1983. Musím se přiznat, že jsem čekal další tuctový komančský propadák ve stylu My všichni šklou povinní, ale pravda je, že jsem se v tomto očekávání solidně seknul. Režisér Troška měl tou dobou ještě docela soudnost a natočil zábavnou komedii, sice bez bláznivých crazy vtípků, ale zato fakt vtipnou a pohodouvou. Prostě pěkný překvapení. (03.08.2008)

První režijní počin Zdeňka Trošky a i na dnešní dobu naprostá pecka. Původní scénář měl prý problém s tehdejší schvalovací komisí, takže musel být změněn, ale i tak je vidět, že ne každé rozhodnutí takové komise bylo na škodu. Zadání bylo jasné. Ztvárnit základní školu a typické studentské radovánky napříč generacemi. To samozřejmě znamenalo od prvňáčků až po deváťáky. No, vlastně učitele nevyjímaje. Kdo z generace takzvaných Husákových dětí by si nepamatoval přísný učitelský sbor osmdesátých let, který je v tomto filmu vykreslen velmi reálně? A vlastně i výuka. Při tělesné výchově šplhání a skákání přes kozu, v hodinách pracovních činností zemědělské práce nebo zámečnictví pro chlapce a vaření pro dívky. Z řad prvňáčků za zmínku stojí zejména Martin Šotola, který už měl nějaké ty zkušenosti s filmem a kterého Zdeněk Troška obsadil i do svého další filmu. Je tady nezapomenutelný, stejně jako ve svých filmech Tomáš Holý. Film jako celek je svěží, úsměvný, plný života a elánu. Vedle klasických studentských filmů, jako je „Škola základ života“ (1938) a mnoho dalších, se nejen neztrácí, ale z nostalgického hlediska přímo září. (02.01.2024)

To ještě Troška neměl pocit, že je scenárista a tak natočil film, za který se nemusí stydět. Pravda je, že režie je nevýrazná, ale dětské herce Troška zvládnul. Je jen dobře, že se neuchýlil k aplikaci režijních nápadů. Scénář je celkem nenáročný, takový ten typ rodinného filmu s několika světlými okamžiky, které obstarává postava Radima. Tento film je rozhodně to nejlepší, co Troška natočil. (20.06.2019)