Boží ruka

Umírněnější a méně opulentní Sorrentino, zase ale o to více osobní (až autobiografický), obnažený, niterný. První půlka je neskonale zábavná a vtipná, pak přijde tíživý zlom, aby to celé v poslední čtvrtině krásně vygradovalo a uzavřelo se v mohutně doznívajícím finále. Velká nádhera, Mládí a papežská série jsou sice pořád na vrcholu Sorrentinovy tvorby, ale to jednoduše proto, že představují nejvyšší metu filmového umění, takže i při této skutečnosti lze Boží ruku označit jako velkou filmovou událost (pravda, o něco méně nápadnou, než bývá u autora zvykem) a rozhodně jeden z filmů roku. (15.01.2022)

Autobio dané éry. Italiano, kozy, fotbal, Neapol a lehce groteskní, nebo možná typicky italská, rodina. Sorrentino spíš o atmosféře, z rodinné tragédie, k filmu. Je to tak akorát zajímavé, aby to drželo pozornost, lepší v druhé půli, ale moc takových snímků z takové doby neznám. 1/2 Lomnice. ItaliANo! 2/2 Libivá. "Tuf... tuf...tuf... tuf..." (23.08.2023)

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. // (26.12.2021)

Jalovú produkciu Netflixu tu našťastie nevidieť, ale prvé symptómy začínajúcej senility áno. Kým Loro bol čistý štýl Sorrentina akoby od druhoradého napodobňovateľa, Božia ruka je o poznanie pozerateľnejšia a v prvej tretine až polovici výborná. Bohužiaľ druhá hodina je každou scénou viac a viac generickým európskym coming-of-age, kde sa premelie asi všetko klišé žánru a záverečný dialóg režiséra a mladíka je strašný kŕč. Navyše to až na zopár záberov postráda Sorrentinov štýl, že to vyzerá, že to mohol točiť hocikto. 7/10 a zaokrúhľujem nadol, lebo Youth i There Must Be a Place som dal 4* a boli to o triedu lepšie filmy. (29.08.2022)

To, co je Roma pro Alfonsa Cuaróna, Belfast pro Kennetha Branagha, je Boží ruka pro další režisérskou legendu, Paola Sorrentina. Pojďme si vychutnat vzpomínky mladého studenta v 80. letech v Neapoli. Píše se rok 1984 a nikdo nevěří, že by Diego Armando Maradona odešel z Barcelony hrát do "svůdného města" v Kampánii. Přitom ta fotbalová stránka příběhu je dosti okrajová. No, příběhu, správněji jsem snímek již označil vzpomínkami, to je myslím trefnější a férovější. Dospívání charismatického kluka, který v dospělosti natočil takové snímky jako Božský, Velká nádhera (Zlatý glóbus 2013), Mládí a seriál Mladý papež... Mne doslova a do písmene pohltilo a užil jsem si každou vteřinu, úžasnou kameru, skvělého dvorního herce Toniho Servilla, sprostou mamá, otevřený italský humor vyšší střední třídy, česání puklinky i párty na Capri. Film je nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek loňského roku. (22.02.2022)