Boží ruka

(28/2022) / A to som sa tak tešil na nového Sorrentina. Ale už od začiatku som ťažko hľadal cestu k tým bizarným postavičkám. Často sa vyzdvihuje poetickosť jeho tvorby, ale v tomto prípade som ju takmer nevnímal, keďže je ukrytá pod nánosom až takmer karikatúrneho stvárnenia. A ani prostredie Neapola a zjavná autobiografickosť hlavného hrdinu na mňa nezapôsobili. Film zachraňuje druhá polka v ktorej sledujeme dozretejšieho hlavného hrdinu a vôbec aj celého filmu. Všetko je zrazu dospelejšie, vážnejšie. To mi sadlo viac. Niekde v pozadí chápem, že ten film je kvalitný, ale mne moc nesadol. (6/10) (28.02.2022)

Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle. (27.12.2021)

Daleko decentnější a méně opulentní záležitost než třeba Velká nádhera nebo Mládí. I přesto Sorrentino na svém místě, s překrásnou kamerou a pln vzpomínek na osmdesátá léta dvacátého století. Na Neapol, na tamní fotbal, na Maradonu, na režisérské legendy doby, ale i na dětství a lásku - lásku k ženám, k životu, k rodině. To všechno v tomto filmu. Krásně, ale přitom decentně. Tak, jak to umí natočit jen a pouze Paolo Sorrentino. (31.12.2021)

Sorrentino nie je môj kamarát a tento film vyzerá na jeho osobné stvárnenie Neapola, ktorý sám zažil v istom artovom Felliniho štýle. Nepáčilo sa mi to. Nevychutnával som si ako vyprahnutý mladík nakladá starenu nad hrobom ani jeho homosexuálne eskapády. Možno domáci Neapolčan pochopí film viac. A možno práve preto to zobrala ozajstná krásavica Lisa Ranieri, čo by tiež rodená Neapolčanka. Z našich končín by najlepšie film posúdil asi Marek Hamšík. (17.12.2021)

Rozhodně lepší počin než předchozí Silvio, kdyby se ale věnovalo více pozornosti Neapoli, mohla z toho být Velká nádhera II. V ní se Sorrentino nemusel vázat vyprávěcí linkou (kterou zde zastupuje autobiografie) a vznikla tak volná skladba obrazů, v níž nebylo třeba charakteristiky postav podrobovat nějaké pevnější vývojové kompozici. V Boží ruce ale podstatnou část stopáže zabere epika okolo rodiny; pokud jsou charaktery načrtávány jen karikačně a anekdoticky, je to náramná zábava. V momentu, kdy se soustředění ponoří do portrétu dospívajícího sirotka, to trochu ztrácí soudržnost (dech nikoli - pořád je to velká filmařina). Film je tentokrát více auditivizován zvuky, hudba (kterou režisér umí jindy naroubovat geniálně) je překvapivě úsporná. Rozhodně je to film pro velké plátno, adventní premiéra na Netflixu - pro masové publikum vykrmované romantickými předvánočními selankami - bude šlápnutí vedle... (20.11.2021)