Dým bramborové natě

Když jsem si dal ze zvědavosti Dým bramborové natě, tak nějak jsem si v duchu říkal, že už jdu cestou opravdovýho filmovýho gurmána, labužníka a fajnšmekra. Po dokoukání jsem usoudil, že to byla moje mylná domněnka, že na to prostě nemám... Nicméně pan Hrušínský je genialita sama o sobě a díky němu mají filmy tak vysokou kvalitu, jakou mají! 65% (19.10.2020)

Je to již dlouho co jsem Dým bramborové natě viděl, ale dodnes na mě zanechal příjemnou vzpomínku na závěrečné životníé rozjímání, kterého by se měl dopustit asi každý z nás (pokud má tedy o čem ze svého života rozjímat). Patrně skutečně rozhodující byla trucovitost režiséra Františka Vláčila, který trval na osobě Rudolfa Hrušínského. S ním je totiž doktor tak výraznou postavou, jakou si přesně žádá scénář a pro diváka se tak stává skutečně nezapomenutelný. (11.07.2012)

Velmi poklidný film s ponurou a tichou atmosférou. Mistr psychologických dramat Rudolf Hrušínský se tu nesmazatelně zapsal velkým písmem. Právě na něm staví celý příběh a postavu seriozního doktora Meluzína ztvárnil dokonale. Moc se mi líbí tahle venkovská dramata a tohle je jedno z mých oblíbených. Rád se k němu vracím, když je možnost, i když je poněkud skličující a jeho konec není nejšťastnější. 80% (28.02.2011)

Je vidět, že předloha Bohumila Říhy, snaživého dělníka socialistické literatury, je až po okraj přecpána všemi možnými socialistickými klišé. To, co s tímto režimním výtvorem provedl Vláčil, mě ohromilo a zanechalo v úžasu. Dým bramborové natě je totiž vynikající pocitovka - nejde tu o děj, ani o propracované postavy (ty jsou vlastně falešné - Somr jako vášnivý milovník vesnických rybníků, Jandák jako nezodpovědné mládí, Hrušínský jako moudrost sama), ale jen a jen o atmosféru české vesnice uprostřed normalizace. Něčeho jsem se dotkl, ale nevím čeho - nic tak nepasuje na tento film. Špatný scénář se špatně napsanými postavami - jenže jsou tu herci, kamera, hudba a REŽISÉR. A výsledek je geniální. (29.11.2009)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)