Vojta Novák

Vojta Novák se narodil 16. března 1886 v Praze jako Vojtěch Novák. Pro divadlo se nadchnul už jako ochotnický herec za studií, které zakončil maturitou, a do roku 1910 navštěvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Během této doby se na profesionální hereckou a režisérskou práci připravoval už u herce Národního divadla Richarda Schlaghammera.

Začal jako herec v dramatickém oboru spolku Akademikové vinohradští (únor 1910 – duben 1911), jako spoluzakladatel, herec, dramaturg, výtvarník a režisér smíchovského Lyrického divadla (duben 1911 – 1912) a Divadla Umění (1912 – 1914). Funkce tajemníka, režiséra a uměleckého šéfa si vyzkoušel v Intimním divadle (1914 – 1919) a režiséra a herce v činohře (ojediněle i opeře) pražského Národního divadla (1919 – 1955).

I když už byl penzistou, stal se krátce ředitelem Divadla Jiřího Wolkera (1955 – 1957). Spolupracoval též s Dělnickou akademií a jako režisér připravil slavnostní scény tří Dělnických olympiád. Vojta Novák byl hercem se smyslem pro psychologické propracování postavy, pracoval nejen v duchu impresionismu, ale též symbolismu, psychologického realismu až civilního projevu („Oidipus", „R. U. R.", „Morálka paní Dulské", „Lakomec", „Jan Hus", „Plukovník Švec", „Spáč", „Léto" nebo „Jan Žižka).

Ve svých divadelních režií se přiklonil k symbolismu a realismu. V Národním divadle musel nejen zdělávat těžkou konkurenci (K. H. Hilar, Jiří Frejka a Karel Dostal) a podle vzpomínek Eduarda Kohouta „měl cit a vkus, tvůrčí spár mu však chyběl". Přesto režíroval řadu cenných novinek (Karel Čapek, G. B. Shaw), ale nejčastěji různé společenské hry nebo melodramy, pohádky, opery... Z jeho režií si připomeňme „R. U. R.", „Psanci", „Makový květ", „Luk Královny", „Smír Tantalův", „Radúz a Mahulena", „Léto", „Jánošík", „Lucerna" atd.

Do českého filmu pronikl už záhy, v roce 1916 jako úředník ve Fenclově komedii ZLATÉ SRDÉČKO (1916). Po tomto intermezzu se po dvaceti třech letech začal během druhé světové války objevovat až do konce okupace (ve filmech Martina Friče, Otakara Vávry a J. A. Holmana) pravidelně.

Na plátně se objevil jako univerzitní profesor Dr. Vondrák v komedii CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), profesor dramatické konzervatoře Vácha v JINÉM VZDUCHU (1939), dramaturg v MINULOSTI JANY KOSINOVÉ (1940), prokurista firmy Ullik v TURBÍNĚ (1941), psychiatr v komedii HOTEL MODRÁ HVĚZDA (1941), učitel zpěvu profesor Bertolini v ADVOKÁTU CHUDÝCH (1941) Vladimíra Slavínského, bankéř Antonín Berka v RUKAVIČCE (1941), notář J. Mayer v komedii PŘÍJDU HNED (1942), lékař v OKOUZLENÉ (1942), hospodský ve VELKÉ PŘEHRADĚ (1942), ředitel pojišťovny Arnošt Kahoun v komedii VALENTIN DOBROTIVÝ (1942), ředitel divadla v BLÁHOVÉM SNU (1943) a jako ředitel panských lomů ve SKALNÍM PLEMENI (1944) Ladislava Broma.

V zestátněné kinematografii se jeho typ mohl uplatnit jen v několika historických a stylizovaných filmech (tři pod režií Václava Kršky), jejichž počet se ustálil na šesti.

Byl hrabětem Evženem Vilémem Vrbnou z Hořovic v životopisném snímku HOUSLE A SEN (1946), sousedem šlechticem v dalším životopisném snímku MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), abiturientem děkanem v poetickém MĚSÍCI NAD ŘEKOU (1953) podle stejnojmenné divadelní hry Fráni Šrámka, konšelem ve Vávrově HUSITSKÉ TRILOGII JAN HUS (1954) a PROTI VŠEM (1956) a naposledy starým pánem v klobouku v cestovní kanceláři Čedoku v Machově koprodukční československo – polské komedii CO ŘEKNE ŽENA... (1958).

Nesmíme zapomenout jeho práci pro rozhlas („Lidé, bděte!") a televizi. Řada jím režírovaných inscenací byla přenesena na gramofonové desky. Své organizační schopnosti využil v různých organizacích a též politických členstvích, kde se snažil o zlepšení postavení herců a vydání nového divadelního zákona. V roce 1920 se stal předsedou Organizace českého herectva, později i Svazu českého herectva.

V této funkci pomáhal vydávat i časopis „Divadlo", do něhož přispíval svými polemikami a odbornými články o divadle. Je autorem několika recitačních pásem („Z rozhovoru s chotí Mistrovou" či „Osobní vzpomínky"). Za svoji činnost získal Státní cenu (1930), Řád práce (1953) a Zasloužilého člena Národního divadla (1961). Jeho ženou byla spisovatelka Milena Nováková (1888 – 1970). Vojta Novák zemřel 18. března 1966 v Praze, pouhé dva dny po svých osmdesátých narozeninách. Je pohřben ve vyšehradském Slavíně.

Jaroslav "krib" Lopour