Julius Vegricht

Julius Vegricht se narodil 25. října 1907 v Praze. Zezačátku k filmu neměl žádný vztah. Prošel řadou zaměstnání a později se u něho zájem o film probudil. Filmový průmysl viděl jako snadný výdělek a pracoval jako statista. Větší role fotbalového fanouška a vojína získal v komedii MUŽI V OFFSIDU (1931) a melodramatu PÍSNIČKÁŘ (1932) režiséra Svatopluka Innemanna Od roku 1929 pracoval ve filmových laboratořích a v atelieru Na Kavalírce Karla Lamače jako řádný a stálý zaměstnanec.

Po vyhoření Kavalírky pracoval pro Václava Vícha, Jaroslava Blažka, Ottu Hellera a Jana Stallicha jako asistent kamery. S kameramanem Janem Stallichem Vegricht spolupracoval například na životopisném anglickém snímku o skladateli Mozartovi WHOM THE GODS LOVE (1936). Po návratu z Anglie získal Vegricht možnost pracovat jako samostatný kameraman.

Své zkušenosti s životopisným filmem z Anglie zúročil ve Svitákově životopisném dramatickém filmu MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (1935). Do roku 1945 nasnímal ještě šestnáct umělecky pokleslých a i významných snímků. Byly to sentimentální melodramata či komedie MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR (1936), ŽENA NA ROZCESTÍ (1937), SRDCE NA KOLEJÍCH (1937), ROZVOD PANÍ EVY (1937), JARČIN PROFESOR (1937) či U SVATÉHO MATĚJE (1939). Ale rovněž dramata a umělecky vysoké komedie: nedokončení HRDINOVÉ HRANIC (1938), SMĚRY ŽIVOTA (1940), STŘEVÍČKY SLEČNY PAVLÍNY (1941), PRO KAMARÁDA (1941), MĚSTEČKO NA DLANI (1942), KAREL A JÁ (1942), ŽÍZNIVÉ MLÁDÍ (1943), KLUCI NA ŘECE (1944), PRSTÝNEK (1945) a ŘEKA ČARUJE (1945).

Léta po válce pro něho znamenaly další příležitosti. Vybrali si ho režiséři Václav Kubásek a Josef Mach (VELKÝ PŘÍPAD), Josef Mach samostatně (AKCE B, ZATOULANÉ DĚLO, HOŘKÁ LÁSKA), Jiří Krejčík (VES V POHRANIČÍ), Václav Gajer (KŘÍŽOVÁ TROJKA, USMĚVAVÁ ZEM), Josef Gruss (HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“), K. M. Walló (VELIKÁ PŘÍLEŽITOST, BOTOSTROJ, NEVĚRA), Bořivoj Zeman (PAN NOVÁK), Miroslav Cikán (NA KONCI MĚSTA) a Vladimír Borský (PADĚLEK).

V šedesátých letech ještě pracoval pro Oldřicha Daňka na dramatu z ostravského prostředí TŘI TUNY PRACHU (1960), Eduarda Hofmana na komedii o Barrandově a o filmové výrobě LIDÉ ZA KAMEROU (1961), Ladislava Rychmana na satirickém anekdotickém příběhu VĚŠTEC (1963) o účetním Šilkovi, jehož dlouholeté zkušenosti v podniku vedly k věšteckým závěrům a Karla Steklého na středometrážní grotesce ZKÁZA JERUZALÉMA (1964) vyprávějící humornou formou o začátcích filmového podnikání a obchodování v Čechách.

O čtyři roky později odešel do důchodu, ale ještě držel kameramanskou supervizi nad mladým režisérem Václavem Sklenářem, kameramanem Alexandrem (Sašou) Rašilovem (syn herce Saši Rašilova) a u detektivky MUŽ NA ÚTĚKU (1968). Tato detektivka měla pojednávat o útěku odsouzeného válečného zločince, který organizuje skupina cizinců, aby ho mohla potrestat za neprokázané masové vraždy podle svých představ Od roku 1968 se Julius Vegricht v české kinematografii nadobro odmlčel.

Po válce se také dostal k natáčení krátkometrážních a dokumentárních snímků. Natočil například pro komunistický režim dokument PÍSEŇ O SLETU I. a II. (1948), nezávislé kulturní snímky PRAHA, LÁSKA MÁ (1939), KAŽDÉMU STEJNĚ (1941), JABLONECKÉ OZDOBY (1960), MARŠOVSKÁ KRONIKA (1966) či loutkový film HRAČKY PLAČKY (1959). Velmi ojediněle a zcela okrajově spolupracoval také s Československou televizí. Pro Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče natočil televizní skeč ŽÁRLIVOST (1962) s Milošem Kopeckým a Miroslavem Horníčkem.

Na rozdíl od ostatních kolegů Vegricht nikdy nedostal žádná státní či jiné vyznamenání. Ani od nové demokratické vlády první republiky, okupačních orgánů v Protektorátě a ani od komunistických činitelů v poválečném, socialistickém či normalizačním režimu. Kameraman Julius Vegricht zemřel 11. října 1988 v Praze krátce před jednaosmdesátými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour