Andrej Tarkovskij

Andrej Arseňjevič Tarkovskij se narodil v dubnu 1932 v umělecké rodině v obci Zavražie v Ivanovské oblasti. Jeho otec Arsenij Tarkivskij patřil k významným sovětským básníkům. Manželství rodičů se sice posléze rozpadlo, citlivý chlapec ale zůstal fixovaný na oba rodiče, které později často reflektoval ve svém díle. Po rozvodu žil s matkou a mladší sestrou v Moskvě, kde s výjimkou válečných let 1941-1943 strávených na venkově v Jurjevci prožil celé dětství. Motivy z tohoto období později uplatnil ve filmu ZRCADLO. V roce 1943 nastoupil na moskevské gymnázium a stále více se zajímal o nejrůznější umělecké obory, především o literaturu. Absolvoval několik uměleckých kurzů a prohluboval své hudební a výtvarné vzdělání.

V roce 1946 musel studia přerušit pro vážné plicní onemocnění a dlouhodobě pobýval v sanatoriu. Uvažoval o dráze spisovatele, nicméně v roce 1950 začal studovat orientalistiku a geologii na moskevské univerzitě. Opakovaně se zúčastnil vědeckých expedicí na Sibiř, kde prožil víc než rok. Po svém návratu do Moskvy studoval v letech 1956-1960 na filmové škole VGIK u proslulého režiséra Michaila Romma. Zde vznikly jeho školní práce ZABIJÁCI a DNES SE NIKAM NEJEDE. Intenzivně se zajímal o současný evropský film, především o díla Bergmana a Felliniho. Navázal přátelství se spolužákem Andrejem Končalovským a spolu s ním napsal scénář svého absolventského filmu VÁLEC A HOUSLE. Prakticky současně se završením studia se oženil s herečkou a režisérkou Irmou Raušovou a záhy po svatbě se jim narodil syn Arsenij.

V roce 1962 debutoval celovečerním filmem IVANOVO DĚTSTVÍ, který tématicky spadal do kategorie filmů o 2. světové válce. Režisér na sebe okamžitě upoutal pozornost sovětské kulturní obce i zahraničních filmových expertů. Tarkovskij pojal filmovou látku úplně jinak než s ní nakládala šablona oficiální sovětské kinematografie. Snímek byl neobyčejně lyrický, s řadou fantazijních obrazů umožňujících mnohoznačnou interpretaci. IVANOVO DĚTSTVÍ získalo velkou cenu na festivalu v Benátkách. Představitelé sovětské kinematografii ale Tarkovského koncepci odmítli a mladý filmař se dostal do kolonky potenciálních potížistů. Jeho druhý snímek ANDREJ RUBLEV byl dokončen už po Chruščovově abdikaci, kdy se moci ujal Brežněv a skončilo krátké období kulturního uvolnění. Scénář k tomuto dílu napsal Tarkovskij opět ve spolupráci s přítelem Kunčalovským.

ANDREJ RUBLEV představuje pochmurné životopisné drama velkého umělce a je plné poetické imaginace. Sovětští byrokrati ho pokládali za alegorii sovětské současnosti, kde museli umělci čelit přísné cenzuře a společenskému útlaku. Snímek se doma dostal do distribuce až v roce 1973. Tarkovskij se od té doby stal symbolem nekonformní filmové scény a získal mimořádnou prestiž doma i v zahraničí. Ve druhé polovině 60. let vůbec nemohl pracovat na nových filmech. Sovětské úřady tehdy protěžovaly Sergeje Bondarčuka, který se měl stát oficiálním režisérem č. 1 a vytlačit Tarkovského z povědomí v zahraničí.

V roce 1972 se Tarkovskému povedlo adaptovat sci-fi román Stanislava Lema Solaris. Sovětské vedení tehdy hledalo filmaře, který by dokázal natočit východoevropskou protiváhu kultovního amerického snímku VESMÍRNÁ ODYSEA 2001. Volba padla na Tarkovského vzhledem k jeho obrazotvorné imaginaci. Režisér tradičně pojal předlohu po svém a konečná filmová podoba autora románu navýsost rozhořčila. Na filmových festivalech, pro něž byl primárně určen, ale film o hledání smyslu života sklidil velmi pozitivní ohlas. Vzhledem ke své umělecké nekompromisnosti Tarkovskij ze svého úspěchu vytěžil pramálo. V 70. letech učil na VGIK, režíroval v divadle a věnoval se filmové teorii. Z divadelních představení je důležité zejména jeho zpracování Hamleta obsazeného Anatolijem Solonicynem, dvorním Tarkovského hercem.

Tarkovskij se neustále potýkal s byrokratickými obstrukcemi. Jeho autobiografický snímek ZRCADLO byl do film uvolněn jen v omezené distribuci. Filmová adaptace úspěšné sci-fi novely Piknik u cesty bratří Strugackých pod názvem STALKER pak znamenala skutečné vyhlášení války vedení sovětského filmového průmyslu. V atmosféře pozdního Brežněvismu se nepohodlného filmaře zbavili tím, že jej v roce 1980 vyslali na studijní pobyt v Itálii. Film STALKER sice obdržel několik festivalových ocenění, v Sovětském svazu měl ale až do konce 80. let zákaz distribuce.

Tarkovskij využil svého studijního pobytu k cestám po západní Evropě a pořádání přednášek. Ve spolupráci se scénáristou Toninem Guerrou napsal scénář ke svému snímku NOSTALGIE, který v Itálii natočil. Šlo o studii pocitů Rusa, který své prožitky a lidské vztahy v Itálii neustále konfrontuje se vzpomínkami na svou vlast. Po dokončení filmu se Tarkovskij rozhodl řešit svou složitou situaci emigrací. V roce 1983 režíroval v londýnské Covent Garden operu Boris Godunov. Svůj poslední film OBĚŤ natočil díky věhlasu, kterému se těšil, když komplikovanou cestou získal prostředky od švédských, francouzských a britských producentů. Šlo o filozofické podobenství ve stylu tvorby I. Bergmana, kde hlavní hrdina obětuje svůj dům a osobní štěstí ve jménu záchrany lidstva před válečnou katastrofou a je pak ostatními považován za blázna. V roce 1985 u Tarkovského propukla vážná onkologická choroba, která jej donutila celý následující rok podstoupit pobyt v pařížském sanatoriu. Na samém závěru roku pak umírá na následky mozkového nádoru.

Tarkovského život a dílo je plné paradoxů. Na jedné straně byl nesporně obětí politického systému, na druhé straně právě díky prostředí SSSR, kde komerční zájmy nehrály v kinematografii podstatnou roli, mohl uskutečnit své představy, které byly jen těžko slučitelné se zájmy západních filmových producentů. Tarkovskij byl významným představitelem nekomerčního uměleckého proudu evropské kinematografie, který se programově stavěl do opozice vůči masově oblíbeným žánrům a zavedeným výrobním schématům. V Sovětském svazu vadil Tarkovského mysticismus a konzervativní zdůrazňování rodinných a náboženských hodnot v lidském životě. V 70. a 80. letech minulého století se Tarkovskij stal ve východní Evropě symbolem odporu k oficiální politice a především symbolem politického svědomí. V dnešním Rusku je povědomí o Tarkovského tvorbě vlastní jen nepočetné intelektuální elitě, když doba preferuje komerční rutinéry typu T. Bekmambetova. Systematicky se na Tarkovského odkaz snaží svým dílem navázat snad jen A. Sokurov, který je zároveň autorem dokumentu o Tarkosvkého životě MOSKEVSKÁ ELEGIE.

Milan "gudaulin" Černý