foto

Theodoros Angelopoulos

  • nar. 17.4.1935
    Athény, Řecko
  • zem. 24.1.2012 (76 let)
    Piraeus, Řecko

Biografie

"Vesnice je takový kompletní svět v malém. Staré řecké vesnice měla ducha, život, bylo v nich plno práce, zábavy a veselí. Ano, začaly se vylidňovat už na přelomu století, ale byla to 2.světová a následná občanská válka, které jejich reálie a koncepci zničily úplně. Tyto dvě katastrofy změnily celý náš způsob života."

Podle britských filmových kritiků Dereka Malcolma a Davida Thomsona jeden z největších světových režisérů. Opakujícím se tématem jeho děl byla emigrace, opuštění a návrat do rodné vlasti, stejně jako moderní řecké dějiny, zánik řecké kultury a tradičního způsobu života. Narodil se za režimu generála Metaxa do skromné středostavovské obchodnické rodiny a sám sebe označoval za “válečné dítě”. Jako dítě slýchával hluk leteckých sirén, byl svědkem vpádu Němců do Atén po italské invazi v roce 1940 a také zatčení a zmizení otce během vánoc 1944 za občanské války. Nepřítomnost otce a jeho hledání mezi mrtvými, měla, jak sám uváděl, velký vliv na jeho pozdější filmovou tvorbu. Za nejdůležitější umělecký prvek, který ho v životě ovlinil, zase označoval poezii, kterou v té době začal psát.

Rodiče se za války snažili rodinu zajistit seč mohli, strádání a hladu se, jako většina v té době, ale nevyhnuli. V jedenácti mu navíc umírá sestra Voula (měl ještě bratra Nikose a sestru Haroulu). Očekávalo se, že převezme právnickou praxi svého strýce a začal tak na aténské univerzitě studovat práva. Krátce před promocí byl však odveden k povinné službě u armády a po návratu odešel do Paříže na Sorbonnu za studiem literatury, filmu a antropologie pod vedením Clauda Lévi-Strausse (jehož teorie o univerzální mezikulturní stavbě mýtu nepochybně ovlinila Angelopoulosův mýticky zaobalený filmařský přístup). V roce 1962 nastoupil na prestižní francouzskou filmovou akademii IDHEC (Institut des Hautes Études Cinématographiques), ze které byl však po prvním ročníku vyloučen, údajně kvůli aroganci a nedostatku disciplíny.

Zapsal se do kurzu v "Musée de L’Homme" (Muzeum člověka), kde studoval techniku "cinéma verité" (kino pravda) u slavného etnografa a dokumentaristy Jeana Rouche. V Řecku pak coby filmový kritik působil v levicovém tisku "Demokratiki Allaghi" (Demokratická změna), zakázaném po vojenském převratu v roce 1967. Tato činnost podle něj vyplynula z traumatu po napadení policií během propapandreovských studentských demonstrací v roce 1964. Začátek Angelopoulosovy vlastní filmové tvorby koreluje s nástupem vojenské diktatury v Řecku koncem 60. let. Ještě v době jeho novinářské práce ho řecký skladatel Vangelis zangažoval do propagačního filmového projektu ke své tour, díky kterému získal prostředky potřebné k natočení svého prvního (uvedeného) krátkého filmu: experimentální satiry o hledání nebo lépe tvorbě "ideálního člověka" nazvané EKPOMBI (Broadcast, 1968), která získala Cenu kritiků na Soluňském filmovém festivalu.

Ve svém prvním celovečerním epizodicky stavěném filmu-ve-filmu REKONSTRUKCE (1970) Angelopoulos odhaluje vliv dokumentární školy Jeana Rouche. Inspiruje se skutečným osudem muže, který se vrátil domů z práce v Německu a kterého zabila jeho vlastní žena se svým milencem. Ve filmu poukazuje na vymírání řeckého venkova, a tedy samotné esence řecké duše. Právě zde (stejně jako později v Cestě na Kytheru) se zřetelně odráží incident z autorova vlastního života, onen nečekaný návrat otce po měsících nejistoty stran jeho dalšího osudu po zatčení kdy už byla rodina přesvědčena, že byl popraven.

V 70. letech vytvořil sérii filmů zaobírající se historií Řecka v letech 1930-1970: DNY ROKU 36 (1972), mistrovský epos PUTOVNÍ DIVADLO (1975), ve kterém se putovní herecká společnost pokouší opakovaně - v průběhu bouřlivých řeckých dějin poloviny 20. století - odehrát pastorační hru zvanou ”Golpho the Sheperdess” (Pastýřka Golfo). Osud těchto doslova pomíjivých existencí bez domova a bez identity, má být podle Angelopoulose analogický osudu všech Řeků, vysídlených exulantů uvnitř své vlastní země. Posledním ze série je alegorie na všeobecné záměrné potlačení bolestné a nelichotivé historie a společenský odklon od osobní odpovědnosti: LOVCI (1977) – sám režisér tuto sérii nazývá “Trilogií dějin”.

Po skončení diktátorského režimu (1974) se Angelopoulos odebral do Itálie, kde pracoval pro italskou veřejnoprávní televizi RAI. Jeho další filmy už byly méně politicky angažované. Rychle si vytvořil svůj osobitý styl vyznačující se pomalou, epizodickou a neurčitou narativní strukturou stejně jako extrémně dlouhými propracovanými záběry. Komplikované scény s mnoha herci bývají často pečlivě choreograficky připravované (téměř čtyřhodinové PUTOVNÍ DIVADLO sestává z pouhých 80 záběrů !). Při sledování jeho filmů se často přeneseme do provinčního Řecka a do nevlídného počasí. K jeho stálým spolupracovníkům patřili kameraman Giorgos Arvanitis, scénárista Tonino Guerra a skladatelka Eleni Karaindrou.

Sérii pronikavých, intimních a hluboce dojemných putování, která se řídí vědomím, mýty a vzpomínkami označil autor jako “Trilogie ticha (trilogie mlčení)”. CESTA NA KYTHERU (1984) vypráví příběh politického exulanta, který se vrací domů po všeobecné amnestii v 70. letech. Stejně jako v Rekonstrukci i zde jde o metaforu zmizelého otce, který se snaží vzkřísit svůj dřívější život, zjišťuje však, že v důsledku devastujících válek, opuštěných vesnic a komerčního rozvoje, se myšlenka na domov stává pohým mýtem. VČELAŘ (1986) má být zase temným a ponurým portrétem zpřetrhaných vazeb, hluboké osamělosti a zastarávání. Zástupce ztracené řecké generace, který se, stejně jako režisérův otec, stává po všech dějinných událostech nemístným reliktem uprostřed vlastní země. KRAJINA V MLZE (1988) zase, jak říká sám autor, není pouze filmem o dvou dětech, které hledají svého otce. Je to putování, kterým se zasvěcují do života.

S eskalací etnických nepokojů na Balkáně v 90. letech se Angelopoulos vrátil k tématu omezující povahy uměle rýsovaných státních hranic v tzv. “Trilogii hranic”: v dramatu PŘERUŠENÝ KROK ČÁPA (1991) nám Angelopoulos ukazuje nejen jaké mají arbitrárně vytyčené mezistátní linie lidské důsledky, ale také přirozenou schopnost člověka je přesáhnout. Do trilogie dále patří ODYSSEOVA CESTA (1995) – podobně jako u neukotveného včelařa Spyrose je zde citově zdrcující odyssea hlavního hrdiny jeho otčinou současně cestou k navázání na svoji vlastní kulturní minulost. Následuje jeho snad nejintimnější introspektivní dílo, příběh nevyléčitelně nemocného spisovatele a básníka VĚČNOST A DEN (1998).

V roce 1978 byl Angelopoulos členem poroty na 28. MFF v Berlíně, v roce 1987 pak členem poroty na filmovém festivalu v Cannes. Od roku 1995 obdržel řadu čestných doktorátů (krom řeckých to byly univerzity v Bruselu, Paříži a v Británii ). Zemřel v nemocnici v Pireu několik hodin poté, co jej při přecházení rušné silnice poblíž místa natáčení srazil motocyklista.

"Každý filmový tvůrce si vzpomene na okamžik, kdy se poprvé podíval hledáčkem kamery. Není to ani tak okamžik objevení světa filmu jako objevení světa jako takového. Pak přichází moment, kdy začíná pochybovat o svých vlastních schopnostech nazírat věci, kdy už dál neví, jestli je jeho pohled správný a bezelstný."

Marek "džanik" Janík

Režijní filmografie

Scenáristická filmografie

Producentská filmografie

Herecká filmografie

Host

TV pořady

1991 Bouillon de culture (TV pořad)

Fanoušci tvůrce