Liv Ullmann

Zařící krása a oduševnělý výraz herečky a ženy. Tak bývá chrakterizována osobnost, která se stala norským divadelním objevem ještě před tím, než se její jméno dostalo do povědomí světové veřejnosti skrze spolupráci s Ingmarem Bergmanem. Její herecký projev i lidská vřelost a angažovanost ve prospěch chudých přitahovaly mnohé.
 
Bibi Andersson, Ingrid Thulin, Harriet Andersson a posléze také Liv Ullmann, která dotvořila slavné  kvarteto ženských osobností filmového a divadelního světa Ingmara Bergmana. Přišla jako poslední ve druhé polovině 60. let. Stydlivá, bojácná a poněkud vylekaná před nastávající spoluprací se světově proslulým švédským filmařem. Byla jiná a přesto přirozeně zapadla mezi zralou profesionalitu ženského ansámblu „démonického“ režiséra. Z fotografie pořízené před natáčením Persony, pro Liv průlomového filmu, na níž je zachycena s Bibi Andersson a režisérem, vyhlíží bledé a ustrašené stvoření. Mladá herečka, jejíž založení kontrastuje s ostře sarkastickým tónem hodnocení, kterému momentku podrobil jeden člověk z filmové branže. Byla to ale ona. Liv. Nemožně ostýchavá ale přesto svá.

Jako dítě se musela vyrovnat se ztrátou otce, jehož obraz se snažila uchovat ve svých vzpomínkách. Při zkoumání jeho osobnosti jako muže však nalézala ve své paměti pouze několik nezřetelných útržků. Když se nad Atlantikem zkřížily dva telegramy – ten první oznámil úmrtí otce a druhý přinesl zprávu o smrti dědečka v německém Dachau – bylo pár týdnů před koncem války. Nedlouho poté, co byl vyhlášen mír, se Liv se svou rodinou přestěhovala z New Yorku zpět do Norska. Její matka trpěla steskem po muži a samotná Liv se trápila ve škole, v níž nenalezla mnoho smyslu. Taneční, výuka a všechny obtíže spojené s povinným vzděláním chápala pro svůj další život jako nepotřebné a kdyby nebylo dvou učitelů, k nimž získala blízký, ale nikdy nevyslovený vztah, byla by pro ni povinná docházka ztrátou času a utrpením. Hubená a do sebe zahleděná Liv, ztracená v denních snech, si za úspory nakoupila malířské potřeby a olejové barvy. Později chtěla být novinářkou, zvěrolékařkou a nakonec herečkou. Své dětské předsevzetí, že napíše knihu, kterou bude jednou číst celý svět, realizovala v roce 1979 ve svém prvním autobiografickém titulu Proměny. Ty pak vyšly v pětadvaceti jazycích.

Svým norským rodičům se narodila 16. prosince 1939 v Tokiu, zůstala věrna své touze a vystudovala hereckou akademii v Londýně. První divadelní zkušenosti získala v polovině 50. let ve Stavangeru a v Oslu a v roce 1957 se poprvé objevila ve filmu Blázni na horách své krajanky Edith Carlmarové. Do roku 1965 účinkovala v dalších třech norských a jednom švédském filmu, ale její hlavní pozornost zůstala soustředěna na divadlo. Ve filmech, které nenaznačovaly, že by Liv získala důvěrný vztah k oku kamery. Její dětské filmové prožitky byly o to intenzivnější: „Už si nepamatuji co všechno jsem zhlédla. V paměti nejzřetelněji pocity, napětí, vůně. Zvuk zvonku a pomalu zhasínající světla. Křečovitě sevřené oči, a když je člověk konečně otevřel, uviděl už ten div na plátně. Stříbrné obrázky, únik ze skutečnosti, svět snů. Prožitky a lidé, o nichž jsem věřila, že se někdy stanou součástí mého každodenního života. Zázrak v Miláně. Světla ramp. Viděla jsem je snad dvacetkrát a okouzlení bylo pokaždé stejně silné.“ V roce 1965 si tehdy nemocný Bergman povšiml na jedné z fotografií svého přítele mladé ženy, kterou znal z návštěvy norského divadelního souboru. Její tvář začala režisérovi splývat s představou jeho dalšího filmu.

Bergman a Liv: Zaostřeno na detail
 
Persona (1966) se stala průlomovým dílem pro Liv i samotného Bergmana. Bezmála padesátiletému géniovi dodal jeho dosud nejexperimentálnější tvůrčí akt nový směr. Pro Liv se s její účastí na filmu  začalo odvíjet první jednání profesního i osobního soužití s Bergmanem. Natáčelo se s malým štábem na skalnatém a divokém ostrově Fårö, který Bergman učinil svým domovem a na několik let k sobě připoutal i Liv. Během natáčení filmu, ve kterém Ullmann zpodobnila roli herečky, jež oněmí v průběhu divadelního představení a následně se uzavře sama do sebe a zpřetrhá komunikaci s okolním světem, se Liv a Ingmar stále více sbližovali. Kameraman Sven Nykvist atmosféru natáčení popsal slovy: „Byli jsme si tak blízcí, Ingmar, Liv, Bibi a já.“Persona je film, v němž Ullmann prokázala ranou podobu svého hereckého talentu. Zatímco její pečovatelka Alma (ztvárněná Bibi Andersson) stále více obnažuje své nitro a zpovídá se z temných hříchů minulosti, Ullmannová jako Elisabet Vogler v minimalisticky pojatém hereckém projevu reaguje pouze posuňky, lehkým přikývnutím, výrazem tváře či úsměvem, který je ovšem občas tak zlý, že může zabíjet.

Film, který je zaplněn detaily tváří a rukou a obrazy bílého kamení, znamenal začátek několikaletého soužití, v němž si Liv Ullmann i Ingmar Bergman bezvýhradně vycházeli vstříc. Bezmezná potřeba mít jeden druhého byla narušena pocitem, když se něco nepodařilo. Své pocity Ullmann vyjádřila takto: „Vstoupili jsme si do života příliš brzy a příliš pozdě. Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit. On hledal matku. Náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.“ Soužití oživoval hereččin miláček – pejsek Pet, kterého ovšem Bergman nesnášel – a Pet měl na oplátku krajně odtažitý postoj k Bergmanovi. Ostrovní život s Ingmarem byl pro Liv cennou zkušeností. Pozorovala život zdejších lidí, kteří nenosili masku, chovali důvěru ke svému počínání a měli odvahu ukázat kým jsou. Ze vztahu Ingmara a Liv se zrodila dcera Linn. Po těžkém loučení, kdy Liv musela odejít, protože Ingmar chtěl zůstat na ostrově, se na zánik vztahu snesla pozornost médií. Soukromý žal byl vystaven očím veřejnosti s černými titulky novin: JEHO NOVÝ ŽIVOT BEZ LIV. ČTĚTE KONEC PŘÍBĚHU. A pod tím fotografie plné štěstí z počátku vztahu. Liv získala rozchodem s Ingmarem Bergmanovo přátelství a další herecké zkušenosti.

Pobyt na Fårö dal vzniknout tzv. ostrovní trilogii, titulům Hodina vlků (1967), Hanba (1968) a Náruživost (1969). Hodina vlků se z Bergmanových filmů možná nejvíce přibližuje hororu. Ve snímku s mnoha záběry svítání a soumraku se objevují démoni a sny a také postava Almy, těhotné ženy malíře, kterou její muž nutí naslouchat dlouhým a sebezpytujícím monologům. Film, chápaný částí kritiky jako krok zpět oproti avantgardně pojaté Personě, však nese prostřednictvím doteků kamery i lásku. Pro Bergmana byl film dvojnásobným vyznáním citu k Liv, které se během natáčení natočila dcerka Linn. Herectví Liv Ullmann dojmulo i dvorního Bergmanova kameramana Svena Nykvista, který je zhodnotil slovy: „Liv Ullmann je fantastická herečka. Spolupracoval jsem s ní asi v desítce filmů. Když ji vidím hrát, občas úplně zapomenu na kameru, tak jsem unesený.“ K  duchařské Hodině vlků poznamenal: „Vzpomínám si, jak jsme jednou, při natáčení, pořizovali velký pětiminutový detail. Nadšením se mi až zamžil hledáček a pro slzy v očích jsem neviděl. Právě tenkrát taky došlo k menší technické chybě, ale i Ingmar se na technickou dokonalost vykašlal a dal přednost navozené náladě. Z Liv vyzařuje něco, co pronikne i ocelovým pouzdrem kamery.“ Hanba a Náruživost byly oba filmy o násilí, které bublá pod povrchem a poté znenadání vyvstane na povrch. V obou stál Liv Ullmann po boku další klíčový člen Bergmanova souboru – sošný a vážný Max von Sydow. Tak jako Bergman rozvíjel v Hanbě možnosti černobílého a v Náruživosti barevného filmu, zrál bez větších skoků i herecký výkon Ullmann. Náruživost je však poznamenána dobou svého vzniku a nedostatkem pevné ruky režiséra. Liv vidíme ve filmu ovlivněném tehdejší módou: velmi krátké sukně a účesy hrají prim.

V Novém světě

Na konci 60. let po hereckých schopnostech Liv Ullmann zatoužil světový film. A také Hollywood. Herečka natáčela v Anglii a ve Francii, v Dánsku, v Rumunsku a ve Švédsku a se svou dcerkou Linn viděla kus světa. Stálé angažmá v norském divadle skončilo a přednost dostal film. Úspěch v Hollywoodu se však ve svém dopadu ani zdaleka nevyrovnal tomu, který zaznamenala s Bergmanovými filmy. Z jejich amerických filmů pravděpodobně největší pozornost upoutala Nevěsta pro Zandyho (1974), kde stála po boku Gene Hackmana. Film režíroval v Americe etablovaný Jan Troell, jehož dvoudílná sága Emigranti (1971) a Nová země (1972) znamenaly výrazný úspěch pro svého režiséra, Liv Ullmann i celou řadu dalších švédských herců. Postavu Kristiny v mnohém odlišila od svých „temných“ bergmanovských rolí směrem k vitálnější a zemitější venkovance. Její emigrantka je silnou a rozhodnou ženou, která se utkává s nepříznivými sociálními i osudovými překážkami. Nepoměrně úspěšnější byla Ullmann v americkém divadle, kde si koncem 70. let na Broadwayi zopakovala někdejší úspěch Ibsenovy Nory a objevila se i v Lidském hlasu Jeana Cocteaua. Zcela novou zkušeností pro ni bylo účinkování v muzikálu Richarda Rodgerse a Johna van Druttena Vzpomínám na mámu, kde ztvárnila zpívající a veselou mámu rodiny norských přistěhovalců v San Francisku na počátku 20. století. S ohromnou oblibou Bergmanových filmů a jeho herců zaznamenala Ullmann v 70. letech vrchol své popularity a její tvář zdobila mimo jiné časopisy People a Newsweek.

Návrat domů (a k Bergmanovi)

Souběžně s účinkováním v amerických filmech a na divadle Liv Ullmann pokračovala ve spolupráci s Bergmanem, s nímž natočila v 70. letech další filmy. V existenciálně laděných Šepotech a výkřicích (1972) představovala Marii, jednu z dvojice žen, které se spolu se služebnou starají o sestru umírající na rakovinu. Ullmann zde obsáhla mimořádně obtížnou roli zklamané a životem znuděné ženy, která se ráda líbí sobě samé, ale jejíž mladistvý vzhled i ženskou zralost poznamenaly úsměšky, vypočítavost, krutost a chlad. Tento snímek započal sérii „laboratorních“ Bergmanových filmů, ve kterých dostala klíčovou roli právě Ullmann pro svou jedinečnou schopnost přenést na plátno skrze výraz tváře ty nejjemnější nuance a odstíny pocitů ženy, jež je nezřídka úspěšná ve svém povolání, přesto je však naplněna trýznivým sebeohledáváním vlastní duše a nejistotou. Přemýšlivý ráz charakterizuje její role ve filmech Tváří v tvář (1975), kde ztvárnila psycholožku Jenny, která spáchá sebevraždu, nebo manželku, jež spolu se svým mužem pečuje o mentálně postiženou sestru ve snímku Podzimní sonáta (1978). Jedním z vrcholů její kariéry se ale stal 6dílný televizní seriál a poté i celovečerní film Scény z manželského života (1972). Fenomenální projekt analyzující s nekompromisní přesností rozpad manželského vztahu  sklidil úspěch v televizi i kinech a ve Švédsku, kde se stal námětem každotýdenních diskusí v domácnostech, údajně dokonce ovlivnil rozvodovou statistiku.

Režisérkou sama pro sebe a lidskému utrpení navzdory

Bergman dal Liv hodně. Ale Ullmann sama, jakkoli si jej váží a hovoří o něm jako o géniovi, zatoužila být víc než jen herečkou. Spolu se svými hereckými kolegyněmi prosvětlila režisérovy filmy a nakonec se stala sama režisérkou. Ovšem i na svých filmech často spolupracuje s Bergmanem. Nejraději má svůj režijní debut Sofie (1992), do nějž dala hodně ze sebe samé. Byla to pro ni první zkušenost na druhé straně kamery a dost dlouho jí trvalo, než pochopila, že režisér je ten, kdo prosazuje své představy a nemusí se v každé maličkosti ohlížet na potřeby štábu. Obrazy filmu ovšem nesnímal Bergmanův kameraman Sven Nykvist; s jeho pomocí se rozhodla realizovat svůj další titul, natočit filmový sen svého života. Tím byla Kristina Vavřincova (1995), adaptace mistrovského díla její krajanky Sigrid Undsetové. Natáčení Livina druhého filmu, k němuž si sama napsala scénář, poznamenaly vleklé spory s producenty o konečnou podobu filmu. Kristina Vavřincova je pozoruhodný film, ve které se vyskytují všechna roční období. Ve své nezkrácené verzi ovšem trvá přes tři hodiny. Režijně byla na „svůj“ film Liv každé ráno velmi dobře připravená. Věděla, co chce a na způsobu, jakým vedla herce, byly patrné zkušenosti, jež získala od Bergmana. Snímek, zaplněný detaily tváří a řadou dialogů připadal zahraničním distributorům příliš dlouhý, v Norsku ale překonal všechny rekordy návštěvnosti.

Bergman, se kterým Ullmann spolupracuje téměř 40 let, uznal po natočení Kristiny Vavřincové její talent režisérky tak, že jí svěřil za úkol natočit svůj televizní seriál Soukromé rozhovory (1996). Skoro pětihodinový film měl původně běžet v pěti pokračováních, ale nakonec byl sestříhán na 2 celovečerní filmy a televizní premiéru měl o Vánocích 1996. Při natáčení seriálu ukázala Liv také velkorysost, když v jediném sporu uznala kameramanův názor jako správný. Po dvou celovečerních filmech, televizním seriálu a drobných režiích na kolektivních dílech přišel čas pro její třetí film. Nevěra (2000) zaznamenala úspěch na festivalu v Cannes a potvrdila pozici Ullmannové coby režisérky. Film natočený podle jednoho z Bergmanových textů je asi jejím nejzdařilejším dílem. Je na něm znát, že Liv vychází ze znalosti postupů svého učitele, přitom do něj ale přidává svůj vlastní pohled. Na časté kritiky, že jsou její filmy přespříliš dlouhé, odpovídá slovy: „Režíruju podle tlukotu srdce. Když jsou lidi spolu, není to jen střih, střih, střih, když mluvíme, děláme pomlky. To je pro mě pravé zrcadlo života. Jsem taková, jaká jsem, a jestli se to někomu nelíbí, jeho problém.“

Liv Ullmann však není jen velkou herečkou a svébytnou režisérkou. Stala se jednou z prvních vyslankyní dobré vůle Dětského fondu Spojených národů (UNICEF) a v této roli během patnácti let procestovala přes šedesát zemí. Svou druhou autobiografickou knihu Volba, psanou anglicky, vydala v roce 1984. Její další filmový projekt, adaptace Ibsenovy Nory, pro niž zvažovala obsazení Cate Blanchett nebo Kate Winslett, se neuskutečnil díky opětovným neshodám s producenty. Na objednávku napsala mnoho scénářů, přičemž jeden z nich by měl dostat již brzy zelenou. Námět zpracovávající slavnou islandskou látku je Liv blízký, neboť jde o příběh ženy. Liv Ullmann, letos šestašedesátiletá,  je herečka, jejíž život není, jak sama říká, jen bytí s Bergmanem. Bezezbytku pro ni ale platí půvabné přirovnání, v němž ji slavný režisér označil za své Stradivárky. Co krásnějšího může být než když je člověk nástrojem mistra při procesu tvoření?

ČSFD.cz