Hwaelos

Co tu píšou mnozí jiní, je pravda. Pokud jste aspoň trochu sledovali dění okolo Cambridge Analytica, tenhle dokument vás moc ničím nepřekvapí. Ale podobně jako u Before the Flood, domnívám se, že The Great Hack není ani tak určenej mně, jako spíš lidem, kteří tu kauzu prakticky vypustili, aby jim dodal základní informace v pěkným balení. A to myslím funguje.

Krasinski zvládl svoji hereckou úlohu dobře. Scénář a režie se už tolik nepovedly. Už v průběhu sledování vyskakují logické lapsy, které film nezvládá uspokojivě zodpovídat (resp. se o to vůbec nesnaží), druhá půlka, kdy se potvory dostávají do domu, už je jenom skrumáží absurdních momentů (děcka topící se v sile jako v tekutém písku atd.). Škoda, atmosféru to mělo slušnou.

Stejně jako asi jiní jsem očekával znepokojivý horor a pod ním chytrou satiru. Znepokojivé to bylo v první půli, v druhé se film zvrhl v komedii typu Krvavé nevěsty, jejíž logika si šla zrovna vybrat dovolenou (kdo komu co transplantuje a proč, je mi doteď záhadou). Meh...

Geralt je dobrej. Vlastně celej casting mi celkem pasoval, jakkoli Yennefer bych si asi představoval hranou víc sebevědomě. Ale to je otázka tvůrčí licence v procesu adaptace, takže cajk. Námitku mám jen dvojí: 1) Celý seriál působí tak nějak lacině. Není to ten druh lacinosti, jako když jsem sledoval kdysi polskou adaptaci, kde Geralt bojuje v prvním dílu s provazem v bažině, ale přece jenom bych od Netflixu čekal o něco lepší vizuální a speciální efekty. 2) A pak je tu scénář. Tvůrcům se sice zdařilo poměrně dobře propojit děj ságy s povídkami - a přiznám se, příjemně mě překvapila ta hra s časovými liniemi - ale ke konkrétním epizodám jsem o kus kritičtější. Někde chybí příběhu větší drive a osudovost (čtvrtá epizoda s Ježkem), někde jsou problémem prkenné, vševysvětlující dialogy (to se týká hlavně slovních výměn mezi Yennefer a Geraltem, kdy hlavní hrdina vždycky přepne z módu zachmuřeného drsňáka do polohy "potřebuju ti říct, jak moc tě miluju a jak nemůžu žít bez tebe"). Zatím nejsem přesvědčený, ale šanci tomu ještě dám.

Bláznivých hollywoodských komedií zlatého věku už jsem viděl poměrně hodně, vlastně i těch s vánoční tématikou. Tahle nijak zásadně neční nad své kolegy - pobaví pár dobrými fóry a má takovej ten good feeling, kterej od toho člověk čeká. Co zaujme, je poměrně odvážné zobrazení nevěry coby něčeho, co je u hlavních postav v pořádku, pokud jsou zamilované (ono teda o nevěru nakonec nejde, což ale Dennis Morgan ve filmu neví). Něco takového mi přišlo pro éru Heyesova kodexu... nečekané. Zároveň už tam taky vystrkuje nesmělé růžky ženská emancipace, která v poválečné době nabírala čím dál větší obrátky.

Já vlastně chápu lidi, kteří píšou, že jde o banální vyprávěnku. Pro Jokera celkem nepochybně platí, že pokud člověk viděl trailer, dokáže děj poměrně efektivně předvídat. Po první půlhodině to možná zvládne i bez traileru. I tak ale podle mě existují tři dobré důvody, proč jde o výjimečný film. V první řadě nepochybně stojí herecký kumšt Joaquina Phoenixe, který nesleze ze záběru a jeho kreace je dechberoucí. Druhým důvodem je scénář (v kombinaci se suverénní režií), který vlastně nepotřebuje mít nečekané zvraty, protože rámuje snímek jako psychologický sestup do mysli narušeného člověka, který ještě k tomu žije v poměrně bezútěšném prostředí. Třetím - a pro mě hlavním - důvodem je vypovídání o současném stavu (prvního) světa skrze retro rámec světa fikčního. V tomto smyslu působí Joker jako svého druhu memento. Stav fikčního světa, kde arogance, politikaření a zvůle privilegované skupiny vede k stále širšímu rozevírání sociální propasti až do té míry, že to mobilizuje naštvaný dav k projevům násilí, je nápadně podobný tomu, co vídáme v televizním zpravodajství i dnes (a zdaleka se to netýká pouze nepokojů v afroamerické populaci, jakkoli tam je ta paralela nejsilnější). Svým způsobem jde taky o trochu výsměšný komentář k batmanovskému mýtu, který se vždycky opíral primárně o parapolicejní přístup k potírání zločinnosti, tj. k potlačování symptomů, namísto aby Bruce Wayne využil své brilance, vlivu a bohatství, aby docílil nějaké systémové změny. Je-li co Jokerovi vytknout, je to snad (v závěru) až příliš velká doslovnost v tom sociálním komentování dneška, a vlastně i poměrně zbytečné napojení na batmanovský origin. Ale to jsou spíš drobné vady na kráse.

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít.

Neuvěřitelnej scénář, precizní filmařina. Totální srdcovka.

Ukázka tak neuvěřitelné směsice neumětelství na všech frontách a zároveň víry ve vlastní schopnosti, že to bere dech. Pure guilty pleasure.

Šel jsem na jihokorejské Pulp Fiction, odcházel jsem spíš z Formanova Hoří má panenko. Parazit skutečně vypráví příběh, který stojí někde na hraně černé komedie a drsného dramatu. Pod tím vším je ale ještě jedna rovina, méně zjevná. Bong Joon-ho zároveň nastavuje poměrně chytře zrcadlo korejské společnosti. A účet, který jí vystavil není zrovna lichotivý: naprostá ztráta tradice a kontinuity hodnot, upozadění osobních vztahů a citových vazeb ve prospěch všeobecného honu za mamonem a touhou být konkurenceschopný, kompetetivní a nejlepší v tom, co dělám. Mikrokosmos Parazita je stejný jako mikrokosmos Formanova masterpiecu v tom ohledu, že film klame tělem v tom, o čem vypráví.