Hwaelos

Mattu Revesovi se podařilo nemyslitelné. Zvládl udělat Batmana úplně odlišného (tónem, atmosférou, akčností i pojetím postavy) než Nolan, ale přesto se Nolanovi vyrovnat. Skvělých prvků je ve snímku tolik, že by zabralo několik stránek textu, abych jim učinil zadost, ale přinejmenším jednu věc musím podtrhnout: velmi se mi líbí, že šel režisér proti proudu současné (superhrdinské, ale nejen té) filmařiny. Jeho svět je ryze komiksový a záměrně nerealistický. Atmosférou je tak mnohem blíž Burtonovu pojetí, byť bez křečovité makabróznosti. Batmanovým fikčním světem není ani Amerika minulosti, ani Amerika současná (jeden příklad za všechny: vedle osmdesátkové čudlíkové technologie stojí technologie ryze současná) - je to prostě univerzum, které existuje pouze ve filmu a k realitě má velmi volný vztah. A samozřejmě cením, že žánrem je The Batman mnohem víc temná a spletitá detektivka, než akční film. Pár drobností mi nesedělo (poněkud emo pojetí Bruce Wayna, smyčcová soap operová hudba a ztrácení tempa v romantických scénách), ale nic z toho mi nevadilo tak zásadně, aby to přehlušilo očividné kvality snímku.

Jsem vlastně hodně překvapený, Vraždu v Orient Expresu jsem totiž spíš prozíval. Smrt na Nilu je ale jiná káva, byť vizuálně zdánlivě podobná. Obrazová opulentnost jednotlivých scén dává upomenout na velkofilmy 50. let, byť v digiálně upraveném podání (což je asi jediná věc, která mě trochu dráždila). Stějně tak poněkud exaltované herectví jako by patřilo do jiné doby. Branagh se ale jen neopájí hezkým kabátkem - je radost pozorovat, s jakým perfekcionismem je naplánovaný každý záběr. Velká část informací, které potřebuje divák k vyluštění (ano, záměrně odkazuji k Hříchům pátera Knoxe), je totiž předávaná obrazem. Ale stejně tak jsem si užíval i záběry, které naopak pouze podporovaly atmosféru napětí (dramatizující podhledy, refrénovitě využité scény dravců na lovu pro anticipaci věcí příštích). Smrt na Nilu je prostě skvělou detektivkou a hollywoodskou oddechovkou v nejlepším slova smyslu.

Hoback měl veliký kus štěstí, že si ho aktéři dokumentu pustili tak blízko k tělu ve snaze učinit ho součástí jejich hry. A právě to je to velké zjištění: nikoli to, kdo přesně za tím stojí, ale to, že QAnon je vlastně jen jednou velkou hrou, která se proporčně vymkla kontrole. Věc, která odstartovala bandou obskurních trollů na devadesátkovém fóru, kde se sdílí memy a porno, skončila útokem na Kapitol. A Hoback to krok za krokem zachycuje - nedívá se do zpětného zrcátka, ale provádí diváka děním několika let, kdy se z bizarní zábavy dvou mimoňů stal nechvalný fenomén. Své závěry dokladuje, nikomu se nevysmívá (ostatně tahle bizarní sebranka se zvládá ztrapnit zcela sama) a nakonec se jeho snaha vyplácí. Jedinou drobnou výtku bych snad měl k zbytečně velkému prostoru, který věnuje osobnímu životu zakladatele 8chanu, Freda. Celé to deduktivní úsilí vlastně nápadně připomíná The Jinx, kde Robert Durst doplácí na totéž narcisistní přesvědčení, že zvládne ve hře na kočku a myš dokumentaristy obehrát.

Ve své pomalosti až hypnotický film. Trvalo mi dlouho se na něj naladit, ale pak mě to úplně vcuclo. Přispěla k tomu rozhodně krajní subjektivizace, kterou Ponorce Wolfgang Peterson dal. Není tu jediný záběr, který by mířil mimo loď, vyjma těch, které jsou zprostředkovány skrze point of view postav. Nepřátele vidíme jen, pokud je vidí i postavy, když je ponorka vynořená. To má pro diváka zásadní důsledky: napětí, chaos a bezmoc jsou mnohem víc internalizované, zažíváme je přímo z první ruky. A celou tuhle magii ještě posiluje geniální kamera Josta Vacana, který si musel poradit se stísněnými prostory a přesto provádí naprosto šílené, brilantně zorchestrované průlety chodbami plnými pohybujících se postav.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami.

První série byla pozoruhodně vybalancovaná. Některé díly sice pojednávaly do větší hloubky o skutečném, cílevědomém designu (Tinker, Bjarke Ingels, Es Devlin) a jiné zase víc o způsobu kreativního uvažování (Ch. Niemann, Ilse Crawford), ale obecně se toho z první řady člověk mnohem víc dozvěděl. Zato druhá série je mnohem víc osobním příběhem konkrétních lidí a filosofie, kterou mají v hlavě, s nepravidelnými odbočkami k jejich práci. Ne, že by to bylo nezajímavé, ale informační úroveň tím pro mě dost klesla. Přesto stojí celý doku-seriál za zkouknutí. Zvolený formát, soustředěný kolem jedné zakázky, k níž se každý díl pravidelně vrací, je šikovně zvolený. Mluvící hlavy spolupracovníků a rodiny jsou někdy zajímavé víc, jindy bych si je dokázal odpustit. Co Abstract ale hodně nakopává je dynamický styl, který se přizpůsobuje konkrétnímu oboru (animace písma, průlety vizualizacemi projektů apod.) a ponechává dostatek volnosti samotným designerům, aby si svoji epizodu tak trochu režirovali sami. To je dobře využité např. Hoeflerem (písmo), Eliassonem (umění), Devlinovou (stage design) nebo Niemannem (ilustrace).

Nejsem velkej muzikálovej fanda, ale i já poznám, že Hamilton je vybroušenej diamant. Převést politický, na zdrojích postavený, příběh o otcích zakladatelích do textů písniček, kde každé slovo má význam vyžadující soustředěnost publika, by samo o sobě stačilo. Ale Miranda dokázal tu historii oživit a vtělit do příběhu aktéra, kterého historie prakticky zapomněla. Chytře postavil proti rozhodnému muži, který chce řídit tok historie, do opozice stejně schopného aktéra, který ale nemá žádný názor, za nímž by chtěl pevně stát, a jenom čeká na příležitost. To, že každé dějství začíná jejich setkáním, je perfektní strukturní volba, díky níž má finále potřebnou sílu. Je pravda, že první rapem (!) nadupaná polovina je z muzikálového hlediska fortelnější a jaksi zajímavější, kdežto druhá hudebně ztrácí dech. Ale to se zdá být přiměřená daň životopisnému příběhu, který chce Miranda vyprávět. Dalo by se ještě vypíchnout mnohé detaily - třeba melodické nápěvy spjaté s vyslovením jmen klíčových aktérů, které se jako drobné refrény prolínají každou skladbou, v níž se daná postava objeví; nebo třeba fakt, že otrokáře Jeffersona hraje černoch - ale to už jsou jen takové třešničky na dortu... Těším se na druhé shlédnutí.

Pokud chcete někomu přiblížit, co obnáší práce dirigenta a jak je vůbec možné interpretovat hudební partituru, pusťte mu Etudu o zkoušce. Chtěl bych Václava Neumanna vidět na živo!

Jisté je jedno: David Attenborough je frajer. Ve svých 93 letech disponuje nejenom velmi bystrou myslí, ale především by si mohl říct, že už to má za pár a že na nás peče. Místo toho vytvoří dokument, který je mnohem přesvědčivější než libovolné alarmující pokusy z poslední doby (za všechny třeba Before the Flood). Čím to? Především tím, že je dokument postavený coby svědectví jeho života. A přiznejme si, nikdo není povolanější pozorovatel než člověk, který sledoval úbytek divočiny tolik dekád. Nikdo si u tohohle dokumentu nemůže namlouvat, že jde o dílo kancelářského aktivisty, který si přečetl pár knížek a od stolu pronáší nějaká univerzální moudra. Proto je i pro lidi s nulovým zájmem o environmentální problematiku tenhle film odmítnout. Patřím k těm, kteří se z dokumentu nedozvěděli informačně nic nového, ale přesto jsem hrozně rád, že jsem ho viděl. Protože vědět a být svědkem jsou rozdílné věci - a naléhavá svědectví jako je tohle teď potřebujeme jako pes drbání.

Keaton už v téhle době upouštěl od "nemožných gagů", tj. vtipných scének založených na nereálných předpokladech, jako bylo například zastavení pohybu výtahu tím, že přibil na ukazatel pater hřebík ve Frigo jako oběť krevní msty. Podle vlastních slov už si to u dlouhometrážních filmů nemohl dovolit, protože by diváci ději nevěřili. V Sherlockovi Jr. ale tuhle překážku nápaditě obešel tím, že závěrečnou část filmu zarámoval jako sen. Díky tomu mohl ve snímku dělat prakticky cokoli - a v tomto případě ono "cokoli" představovalo gejzír nápadů srovnatelný snad jen s Frigem na mašině. Zároveň nezapomněl zabudovat gagy i do expozice, která v tomto případě funguje jak dramaticky, tak i komediálně. Tohle je filmařský i kaskadérský majstrštyk.