Hwaelos

Nový Wonka má nepochybně nejlepší předpoklady stát se novou vánoční klasikou, kterou si opakovaně užijí dospělí a děti ji budou absolutně milovat. Jde o dvouhodinový snímek, v němž najdete děj tříhodinového filmu (a to přesto, že podstatnou část stopáže tvoří muzikálová čísla). Přestože se vlastně nejedná o Dahlovu adaptaci, bizarního ducha předlohy to vlastně má - s jedním podstatným rozdílem, který mi neumožňuje dát plné hodnocení. Paul King totiž snímkem hladí až příliš paddingtonovsky po srsti a snímku velmi chybí nějaké temné podtóny, které má dobrý příběh pro děti nabízet. A když už o tom mluvíme: závěr filmu s budoucí továrnou na čokoládu svádí k výkladu, že film je vlastně prequelem ke kanonickému Karlíkovi. Pokud to tak je, tak bych chtěl opravdu vědět, co se Wonkovi v budoucnu přihodí, že se z dobráckého "jollygood entrepreneura" stane monstrem. :) PS: Celý cast filmu je skvělý, ale chtěl bych víc Atkinsona a Hugh Granta (ano, byl jsem umpalumpován).

Přiznám se, že z české kinematografie už si poslední roky vyzobávám jen dropty, které mě přesvědčí k návštěvě kina - a není jich mnoho. Snad právě proto mám pocit, že poslední roky mi mladší filmaři dělají velkou radost a cítím do budoucna dobré přísliby. Přišla v noci se rozhodně k těmhle střípkům radosti připojuje. Kluci našli skvělé téma a netradičně ho spojili s postupy hororového žánru, které mají dobře nakoukané (velké kudos i kameramanovi Šimonu Dvořáčkovi). K dokonalosti tomu nicméně pár věcí chybí (spoilers alert). V prvé řadě: v hororech jsme obvykle napojení na jednu či dvě postavy, na nichž nám záleží a proto se o ně bojíme. O ústřední dvojici se toho během filmu moc nedozvíme a postavy samotné příliš sympatií svým chováním nevzbuzují (že vůči matce působí Jirka jako srab je snad ještě ospravedlnitelné traumaty z dětství, ale útěkářství jeho přítelkyně Anety tuhle omluvenku nemá), takže je divákovi vlastně trochu jedno, jaký konec je potká. Ostatně závěr filmu je hned druhým bodem, který by si zasloužil lepší provedení. Obecně proti otevřeným koncům nic nemám, ale tady pro něj nevidím opodstatnění. S ohledem na odkazování k hororu bych očekával, že Valerie úmyslně spáchá nějaký dramatický čin, jako je skok ze skály jen proto, aby mohla mladší generaci terorizovat dál (např. tím, že ji doktoři svěří do domácího ošetřování, nebo bude docházet na terapii k Anetě). A to nejpodstatnější: od chvíle, kdy Valerie se svým disidentským kámošem zaberou byt pro sebe, aniž by Jiří s Anetou zavolali policajty, pro mě přestal být film věrohodný a veškeré pociťované drama zmizelo. Přesto všechno jsem ale odcházel z pocitem, že jsem viděl něco neokoukaného, co bylo po stylové a řemeslné stránce skvěle natočeno, a co ve mně vyvolávalo velmi intenzivní a nepříjemné pocity. A to je v místních končinách svátek. A to jsem vůbec nezmínil famózní matronu v podání Simony Pekové! Budu se těšit na další počiny Pavlíčka a Vejnara...

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot.

V některých momentech - zejména pak na konci - je Barbie tak ukecaně doslovná a ideově polopatistická, že to vážně mrzí. Ale tyhle chvilky rád odpustím blockbusteru, který se odvažuje být tak drze anarchisticky divný. Samosebou to není ani zdaleka nejdivnější film, který jsem viděl, ale na masovou popkornovou zábavu jde o sakramentskou odvahu. Pozoruhodné je, že ačkoli je ústřední protagonistkou a hrdinkou filmu nepochybně samotná Barbie, mám dojem, že nejtragičtější figurou, která dokáže v divákovi vybudit alespoň nějaké emoce krom pobaveného úšklebku, je antagonistický Ken (a samozřejmě Allen).

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu.

Film Natalie Meščaninové je neobvykle přesný z hlediska portrétování způsobu života mladistvých a především v zachycení jejich prožívání. Hodně tomu napomáhá T. Kalinina v roli Miry, která dokázala výborně zkloubit jak dětskost hlavní hrdinky, tak i předčasnou vyzrálost vynucenou okolnostmi. Je to film, z něhož se vám jistě zvedne žaludek, ale stejně tak vás v jistých momentech přenese do dob vašeho dospívání. Meščaninova dovede velmi neotřele a výmluvně pracovat i s metaforickou a symbolickou rovinou vyprávění. Za jedinou zásadnější slabinu považuju úplný konec, který trochu vyšumí do prázdna.

Solidní raná kombinace akčního, komediálního a melodramatického žánru. Vzniklý mix je nejen poživatelný, ale i prudce zábavný. Po skončení projekce na LFŠ mi ale stále běží v hlavě otázka "a co se stalo s oslem?" :)

Mijagawova famózní práce s kamerou mě zaujala už v Yojimbovi, ale i tak nechápu, jak dokázal ze zdlouhavé a nedějové úvodní sekvence prvního vnořeného příběhu (dřevorubec kráčí lesem k místu činu) udělat tak dramaticky stupňovanou pasáž. Nemluvě o tom, jak provedl kamerové jízdy v hustém lese. Kurosawovi zase dávám velký kredit za závěr filmu, který je téměř doslovnou variací úvodu - pouze s přechodem nálady od beznaděje k naději, kterou přináší nový život.

Jasujiro Ozu natočil nesmírně pomalý film, jehož děj by se dal smrsknout do jedné, nepříliš rozvité věty. Jeho hlavní síla ale tkví v lyrismu, ne nepodobnému raným filmům Jasného či Vláčila z 50. let. Pozoruhodné jsou z dnešního pohledu detaily, které ilustrují Japonsko po 2. světové válce: ať už zlom tradiční/moderní kultury (patrný např. v oblékání), nebo rozpor internacionalizované emocionality a zdvořilosti (což je i jedno z témat snímku). Z hlediska stylu mě asi nejvíc překvapilo, že většina záběrů je snímaná z úrovně pasu (nebo ještě níže) - motivací si nejsem vůbec jist, ale každopádně je to neobvyklé.

Bezprostředně po dokoukání si nejsem vůbec jist, jak 4. Wicka hodnotit. Tohle pokračování se mi jeví jako podobný mindfuck jako byla kdysi dvojka Cranku. Pravda, sice se tu neperou kaidžu monstra mezi dráty elektrického napětí, ale z druhé strany už první díl Stathamovské série byl natolik bizarním vybočením z obvyklých mezí akčního žánru, že mě jeho pokračování možná šokovalo míň. Faktem je, že už Para Bellum mělo jisté podvratné, komediální prvky typu honička "motorka - kůň" nebo " Wickův fanboy aka hlavní zabiják Mark Dacascos", ale čtvrtý John Wick už vůbec nezastírá, že si dělá z diváka nepokrytě srandu. A mě to vlastně hodně baví, jen se mi to zdá jaksi neústrojné vůči tomu, jak byly konstruovány předchozí díly. Reevsovo špinavé jiu-jitsu, kde každá nepozornost okatě bolí, je nahrazeno ohňostrojem atrakcí, kdy hlavního hrdinu několikrát za sebou srazí auto, spadne z obří výšky a v letu páteří trefí kamennou římsu a kulky se od něj neškodně odrážejí, aniž by se zdálo, že jejich dotyk vůbec cítí. Druhá neústrojnost se pak týká Wickovy výjimečnosti. Předchozí díly sugerovaly, že je tak trochu osamocený polobůh, jehož božskou předností není to, že je nezranitelný a nejlepší, ale že ustojí nejvíc ran. V kapitole 4 se ovšem objeví přinejmenším 4 další podobní polobohové, kteří utečou samopalu, necítí bolest a jejich schopnosti jsou s Johnem Wickem srovnatelné. U obou výtek ale lze říct, že jde o režisérský záměr: udělat tlustou čáru za dosavadním pojetím série a podvratně servírovat divákovi něco, co nečeká. Kde se cítím ale opravdu ošizen, je zrychlování akce a přidávání střihů. Protože pokud byly v něčem dosavadní filmy skutečně osvěžující, byl to tlak na realističnost (slovy Kamila Fily: "není pochyb, že jsou všechny pohyby proveditelné, byť ne v tak návazných sekvencích bez zastavení" - citováno volně). Akční scény aktuálního snímku jsou ovšem okatě zrychlené a namísto plynule snímané akce dostává divák častěji střihy. Pravdou ovšem je, že choreografie jsou mnohem náročnější a nápaditější, takže si to nejspíš takovou daň žádalo. On the bright note: nápaditost se ovšem týká i způsobů snímání. Přestřelka ve vybydleném domě na Montmartre snímaná seshora v jediném záběru je opravdu příjemně osvěžující. V úhrnu: musím si to nechat ještě projít hlavou. Zatím dávám opatrné 4 hvězdy a možná jednu uberu, nebo přidám, až to hlava zpracuje.