Hwaelos

Velmi dobře našlápnuto ke kvalitní adaptaci. Má to ale několik chyb. Při převodech Hrabalova díla sklouzávají často herci k deklamacím, protože pábitelské texty k tomu tak trochu vybízejí. To nicméně neznamená, že je to dobře. Jedinou skutečně uvěřitelnou figurou, byť epizodní, byl Rudolf Hrušínský, který byl i na malé ploše fenomenálně přirozený. Naopak za dost nešťastné považuju obsazení Menzela a Goldflama. Taky oproti začátku jako by druhá polovina filmu nevěděla kam směřuje. Pábitelské kouzlo se vytratilo, ale na vážné drama o smrti kamaráda si film taky nehrál. Oproti tomu výrazová stránka filmu, v němž každá scéna byla laděna zcela jinak (sépiové barvy, patina, Švankmajerovské zrychlené trhání kamerou), dokazuje silnou režisérskou vizi. Škoda, že se scénářem už se nikdo tolik nenamáhal...

Komentáře o neo noiru jsou jen kecy. De Palma klame tělem. Když na počátku filmu sleduje Rebecca Romijn Sbohem buď lásko má, má to znalého diváka přivést k mapě, jak snímek číst (těm méně znalým postačí název filmu), ale hned vzápětí je tahle iluze narušena scénou jako vystřiženou z Dannyho parťáků (resp. drahého italského softporna). Nesporně je to promyšlený tah. Celý film chce být precizní hrou s žánry a diváckým očekáváním. To je v pořádku. Stejně jako může být Femme Fatale učebnicí montáže a kombinací formálních postupů. To je obdivuhodné. Naopak trestuhodný je scénář, který tomu všemu podkopává nohy. Nejde o to, že jde o banální vyprávěnku, problém je, že jde o banálně vyprávěnou story. Zatímco Romijnové věříte všechno, povrchnímu příběhu věřit nelze. Pokud vám není pět a netrpíte mozkovou obrnou.

Přiznám se, že tvorba Willarda Maase mě vždy trochu míjí. I na Geography of the Body oceňuju spíš myšlenku než její zpracování. Makrozáběry na lidské tělo rozhodně nevytváří dojem smyslnosti (obzvlášť pokud snímají onoho extrémně chlupatého muže) a Maasův nezaujatý komentář tento rozpor jen prohlubuje.

Podle některých se kvalita filmu dá poměřovat podle emočního prožitku během filmu. Pokud je to pravda, měl jsem dát plné hodnocení, protože emoce ve mně jen bublaly při sledování Kazanovy adaptace. Především vztek. Měl jsem celou dobu chuť hrdince Leighové zakroutit krkem za její otravné kvílení a patetické výlevy. Ne, opravdu to nebyla povedená adaptace. A pokud ano, tak musí být divadelní hra Tenesseeho Willamse příšerná. Čemuž se mi po Kočce na rozpálené plechové střeše nechce věřit. Brooksův film byl mnohem civilnější a citlivější. Tramvaj do stanice touha byl jeden velký nabubřelý patetický blábol. Bohudík perfektně zahraný a opravdu skvěle nasnímaný. Svícení skrze žaluzie mi neustále připomínalo vizuální podobu filmu noir a dokonalé rámování a perfektní práce s hloubkou ostrosti způsobovalo, že každý záběr by se dal zvětšit a jako plakát pověsit na zeď. A až budete Tramvaj sledovat, nezapomeňte si povšimnout trička Marlona Branda. Už chápu, že mohl jeden člověk takhle proslavit jeden kus oblečení (nošení triček zpopularizoval právě Brando), když má takovéhle trapézy :)

Snímky tohoto typu předestírají otázku, zda se něco takového dá vůbec divácky hodnotit. Jisté jenom je, že musely vzniknout, stejně jako musel Fischinger natočit Kompozici v modré, Ruttmann své Opusy a Hans Richter svůj Rhytmus. Není to míněno jako sarkasmus. Moderní umění prostě potřebuje vždycky expandovat, přesáhnout se v dosaženém, jak říká experimentální básník Emil Juliš. V tomhle případě jde o mediální extenzi abstraktního malířství do filmového média. A já říkám: proč ne?

Sice stále obdivuhodné, ale přesto neposouvající Fischingerův přínos do žádných vyšších sfér.

Dulacová stvořila film ze záběrů dvou španělský tanečnic. Nic převratného, ale je vidět, že ruská montážní škola už byla docela známá a její postupy (odklon od horizontální osy, podhledové záběry, dynamický střih) adaptované.

Tento dokument neví, co chce vyprávět. Protože se v problematice Nové vlny docela orientuju, nevadilo mi, jako jiným uživatelům, že je citována spousta filmů a režisérských jmen. Horší je, že není jasné, jestli jde Laurentovi o poskytnutí vhledu do doby nástupu dvojice Godard-Truffaut, o vyjádření proměn jejich postoje k filmům obecně nebo jestli chce mluvit o jejich přátelství. Ani v jednom totiž není důsledný. Cenné je jistě shromáždění dokumentárních materiálů, které mluví samy za sebe, ale filmařsky je to nezvládnutý snímek, kterému chybí ujasnění tématu. Zážitek z kina mám nicméně kvalitní, protože nás sedělo v celém sále asi sedm.

Filmy z přechodu němé a zvukové kinematografie je vždycky těžké hodnotit. Režiséři si často ještě neuvědomovali možnosti nového prvku (a lze to pochopit), bohužel výsledek je umělecky tristní (jen po této stránce samozřejmě). Vrah mezi námi je však problematický i z jiných stran. Je velmi nesoustředěný. Lang jakoby nevěděl, kterým směrem snímek povede. Jestli z něj udělá detektivní příběh, který předejme epochu drsné školy, psychologickou sondu, sociální moralitku, soudní drama nebo prequel k Dannyho parťákům. Posledně jmenované mu mimochodem jde nejlépe. Scény z "obsazení" kanceláří, kde se ukrývá Peter Lorré, gangstery nepostrádají vtip, napětí ani lehkonohý šarm. Naopak retardační rozkecávačky, kdy si dva policejní hlavouni patnáct minut vyměňují informace, které jsou ve vztahu k příběhu víc zavádějící než nosné, sráží Vraha mezi námi do bezbřehé nudy. Jako i němé Langovy filmy je M zajímavý stylově (můžeme mluvit o předjímání žánru noir), ale víc bych v této legendě neviděl.

Ne vždy to, co sluší divadlu, sluší i filmu. Z toho, co jsem viděl, musí být Platonov vynikající divadelní kus založený na povrchních výlevech mnoha postav (jejich vztahy jsou až na výjimky zcela nepřehledné), kde sem tam pronikne na povrch dlouho potlačovaný cit ve výbuchu emocí. Michalkovova režie je sice poměrně chytrá, ale divadelní background scénáře nezapře.