Isherwood

V době, kdy se slovo seriál začíná stávat téměř až otravným pojmem, noří se z hlubiny nenápadnosti stylová pecka, které své souputníky převyšuje o tři hlavy. Případné zájemce o své příhody si Dexter – naprosto božský Michael C. Hall – ovine kolem prstu svým cynicky černohumorným pohledem do duše chladnokrevného vraha, který na krku nosí policejní odznak, aby po tomto skvělém manévru klamání tělem radikálně změnil image v detektivku, která diváka napne jako strunu, aby mu díl po dílu poodhalovala další tajemství, jejichž objevování nejenom, že nepřináší úlevu, nýbrž svou vypointovaností nechává přítomné divácké osazenstvo ve stavu totální konsternace, ze které se probere až s dojezdem titulků posledního dílu. Po skončení první sezóny můžu s klidem konstatovat, že v současné seriálové záplavě je to právě Dexter, který patří k úplné špičce! Po dalších sezonách je tomu jistě co vytýkat (odhadnutelné krimi linie, nedořešené postavy, logické lapsy), ale ty Dexterovy úvahy o životě (fantastické koketování s náboženstvím a vírou v šesté sérii), jsou prostě neskutečné a stále ženou seriál dopředu. Bohužel závěrečný, osmý, akt je něčím, co posune seriál do žánru sci-fi, který napsali scénáristé rodinné telenovely. Vývoj hlavního hrdiny byl fascinující do té doby, kdy někdo razítkem posvětil tvůrcům Dexterovu lobotomii.

Éterické spojení obrazu a hudby má na diváka téměř až hypnotický účinek, jenže tu progresivnost bych rozhodně neviděl ve formě (Gattaca) ani obsahu (12 opic). Emocionálně je Code 46 chladný jako kus ledu, čemuž si bohužel dopomáhá tím nejdůležitějším elementem, kterým jsou typově naprosto nevhodně obsazení hlavní představitelé. Jejich vzájemná chemie je naprosto dokonalým likvidátorem jakékoliv divácké empatie, jelikož Robbinsův detektiv působí vedle mladičké Mortonové (které jsem díky jejímu chlapeckému „looku“ nechtěl tu ženskost moc věřit ani ve chvíli odhaleného klínu) příliš staře – čímž jejich milostné scény mají stejně (ne)sympatický účinek jako u dvojice Hopkins - Kidman ve snobském artu Lidská skvrna. Nevýjimečná historka, jejíž samotný soundtrack udělá mnohem silnější dojem.

Zatímco Smithova prvotina trpěla značnou zkratkovitostí a příliš okatou epizodností jednotlivých postav, hned napodruhé se mu podařilo všech neduhů vystříhat a natočit brilantní film, který je dokonalým obrazem jeho lásky k popkulturnímu světu kolem sebe. Dialogy o komiksových superhrdinech (rozhovor se Stanem Lee je geniální), pitvání se ve fenoménu Star Wars, ale taky spousty vulgarit, které nepůsobí samoúčelné, nýbrž zábavně a skrývají ve své podstatě mnoho morálních ponaučení, z nichž to, že láska je důležitá pro každého z nás je to nejmenší. Filmový šperk, který zrcadlí tvůrcovskou genialitu jako máloco.

Režijně přehledná, formálním stylem „retrocool“, dějově mnohovrstevnatá a přesto stále poutavá a herecky dokonale přesná kriminálka, která si z Ameriky 50. let a města andělů šikovně udělala vábivou kulisu, uvnitř jejíž zdánlivě nebeské čistoty se skrývá špinavost morálky, které není svatý lidský život natož tak zákon. Hanson na obsáhlé ploše 130 minutové stopáže rozebírá charaktery policistů, kteří si však jistě zasloužili lepší osobní historii než šablonovitou větnou frázi o nehezké minulosti týraného dítěte či příkladného synka kráčejícího v otcových šlépějích. Tu poruší pouze cynický samolibec Jack Vincennes Kevina Spaceyho, když na otázku proč se dal k policii odpoví „Vlastně si už ani nepamatuju.“. Ale ani to však filmu nebrání, aby poutal každým políčkem, aby dýchal na diváka svou úžasnou atmosférou, ale aby jej zároveň donutil přemýšlet nad tím, jak sakra mohla Kim Basinger získat za takovou roli Oscara. PS: Moment, kdy Bud White zlomí židli, je pro mě jeden z naprosto zásadních ikonických momentů kinematografie.

Při srovnání asi půlminutové sekvence prckových metamorfóz ze samotného filmu s tím, kolik toho předvedl ve vlastním krátkometrážním spin-offu, je tato čtyřminutovka docela chudičká. Navíc mu rve stopáž hysterická babysiter a trapný agent, takže i když pohled na hořící mimino je ultracool a pobaví každého, jedná se o docela solidní hype s maximálním zklamáním.

Vizuálně přeplácaný režisérský debut, který postrádá osobitější styl vyprávění a originální námět topí v plagiátorských akčních sekvencích, které ničím nepřekvapí. Statham je opět cool, jenomže pomalu ale jistě se jeho jednotný výraz začíná stávat trapnou pózou, která je v závěru až otravná. Z absolutního podprůměru tak snímek táhne několik nádherně nekorektních černohumorných perliček (ptáček v kleci, sex u poštovní schránky), jenže proč si to nepřiznat: (spoiler!) klasická klipařina umírá stejně tak jako samotný hrdina filmu – sice se snaží seč mu síly stačí, ale pod ten drn míří tak jako všichni ostatní.

Guy Ritchie vzal kameru, svou starou hereckou partu a vydal se do amerických kasin, aby si zahráli na gangstery vyšší úrovně, po cestě přibrali Luca Bessona, na letišti je vyzvednul Ray Liotta, při pohledu na Jasona Stathama usoudili, že jeho nový look s dlouhými vlasy a vousy vypadá cool, tudíž jim dali hlavní role a se vší vážností natočili spletitý příběh, ve kterém peníze, drogy a zbraně hrají až druhé housle, jelikož vnitřní démoni lidí na opačné straně zákona jsou mnohem závažnějším tématem, čímž nechci říct, že výsledné dílo je totální fiasko, ale bez černohumorného zlehčování působí celek příliš těžkopádně a překombinovanost děje nevěrohodně, tudíž tahleta otočka panu režisérovi určitě nesedla a mě (společně s větší částí divácké obce) též ne, ale díky přitažlivé formě bych ve druhém shlédnutí neviděl problém.

Obrazově čarokrásné, hudebně podmanivé a přestože dějově absolutně prázdné, díky Weirově umu, sebejistým držením několika témat (detektivka, horor, láska mezi ženami), atmosféricky neskutečně strhující a emocionálně našlapané dílo, jež dokazuje režisérovu genialitu, která na opačném straně naší planety (prozatím) nemá konkurenci.

Filmařsky je tento klip dokonalý, Landis má sakra talent a takovou atmosférou se může chlubit málokterý horor, jen s tou Michaelovou písničkou mám trochu problém...

Jistě, paktovat se s čerty je sice nemorální, ale když je to sebranka těch největších sympaťáků v čele s (doslova) démonickým Karlem Heřmánkem, není těžké na pravidla této pohádky přistoupit. Hynek Bočan režíruje s přehledem, výprava je působivá (peklo zvláště), skvělé triky účelné a celá nálada snímku se nese v příjemně odlehčeném duchu, kde česká herecká elita cedí božské hlášky, což filmu otevírá cestu k vrcholu česko/slovenské pohádkové tvorby.