Isherwood

Americká historie made by Jerry Bruckheimer? V rámci ochranných křídel studia Disney se nedá čekat žádná akční vypalovačka, byť produkci zajišťuje výše zmíněná reklamní ikona a režíruje to John Turteltaub (Kokosy na sněhu ). Při ratingovém ocenění PG-13 se dá čekat spíše zábavný kousek pro celou rodinu (proto taky studio Disney), což taky Lovci pokladů víceméně splňují. Scénáristické překroucení americké historie (byť je sebekratší) je pro mě jako pro středoevropana velmi zábavné a objevit se podobné logické propletence v akční PC adventuře, budu s největší pravděpodobností nadšen. Tento mix však bude asi na škodu dospělým, kteří se budou (podobně jako já) dobře bavit na účet tvůrců, a stejně tak i dětem, kterým to všechno přijde moc složité a poněkud odporující si v rámci školních osnov v učebnicích dějepisu, čímž naznačuji, že tento film dosti marně bude pátrat po svém cílovém divákovi. Přesto si dokázal namastil kapsu velmi slušně, což budiž přičteno na vrub hlavně hereckému obsazení, ve kterém Nicolas Cage nehraje jako o život, ale taky nepatří do kategorie nejhorších. Pokud se Diane Kruger sehne nad mapou, mužská část publika si nenápadně přejede jazykem rty a lehoučký sasko-německý akcent pak zvýší její atraktivnost k bodu varu, což jinak kovová ozdoba, která by mohla ve snímku plnit roli příjemného módního doplňku místo Diane, nedokáže. Snad tedy jenom vynikající Sean Bean dokáže nějak zvrstevnatět svoji postavu podlého záporáka, a je k opravdovému koukání. A audio-vizuální doprovod nádherně sytých kamerových filtrů Caleba Deschanela (Umučení Krista ) a nejfamóznějšího elektra Trevora Rabina od Con Air a 60 sekund , je to, co dělá Lovce pokladů nejen snesitelnými, ale dokonce i sledovatelnými a v mém případě rozhodně ne jenom jednou.

Die hard 4 ? S trochou nadsázky zase až tak daleko od pravdy nebudu. Mladý drzý Francouz Florent Emilio Siri se své první hollywoodské nabídky chopil velmi pevně a stvořil vizuálně namakanou podívanou, která obsahově lehce připomene už vzpomínaný pilíř akčního žánru, až na to, že je asi o dvě třídy temnější. Novátorská velkolepost Johna McTiernana a mladická progresivnost Rennyho Harlina se potkávají v jedinečném mixu, ve kterém Siri skládá svůj nehynoucí obdiv k žánru noir filmů, což nejlépe dokládají nejoriginálnější titulky od Panic room. A právě z tohoto Fincherova díla si scénář půjčil taktéž hodně, jenomže vzlykat zde nad (chvílemi) přehnanou inspirací v jiných dílech nemá smysl. Místo toho ať zde stojí uznalá pochvala pro skvěle vybudovanou dusnou atmosféru, opulentní, ale ne samoúčelnou, akci, uměřeně hrající herce, z nichž nejvíc nakonec překvapí samotný Bruce Willis, který připomene Johna McLanena každým coulem, jenom ty hlášky možná někomu budou chybět. Jako další kámen do základny svého žánru Hostage asi nezapadne (na to je jich tam už příliš), ale jako pocta je více než důstojná. Jen tak dál pane režisére

Nenáročná komedie pro náročné, zní to trochu divně, ale je to nejjednodušší definice filmu, který pohodově dokáže uspokojit náročné choutky zarytých cyniků, kteří se rádi navážejí do komedií těžících z ústředního tématu, kterým je ostrá konfrontace dvou generací. Paul Weitz natočil na americké poměry velmi uměřené dílo oplývající chytře napsaným scénářem, jehož základní linka sice připomene cokoliv jiného z už vzpomínaného žánru, ale duchaplné dialogy, režisérsky velmi inteligentně vystavěná zápletka a hlavně špičkové herecké výkony, staví tento film nad ty „jiné“. Střetnutí Dennis Quaid – Topher Grace a vzájemná chemie Topher Grace – Scarlett Johansonn, vytvářejí jedinečný herecký koncert, na který je radost pohledět. Při pátrání v paměti po podobném filmu, u kterého jsem se tak dobře pobavil, by mi možná nestačil ani dalekohled, jak je to dávno. A o to víc si pak budu pamatovat tento

Svěrací kazajka určitě chtěla nabídnou hodně: krutost psychiatrické léčebny, cestování časem, prapodivnou romanci To vše slibovalo atmosféricky nikterak příjemnou podívanou, což se režisérovi Johnu Mayburymu víceméně daří. Částečnou kombinací obsahu Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem a namakané vizuální formy Requiem za sen Darrena Arronofského, předkládá syrovou podívanou, která překvapivě netrpí tím, že by byla někde ukradena. Oddělení dvou časových úseků je provedeno razantně, ale nenásilně, pouze za pomoci ustálení kamery a hlavně přítomností Keiry Knightley, která konečně předvádí i herecký výkon, který přebije i její vzhledové přednosti, protože na slečně, která každé potáhnutí z cigarety „chladí“ pořádným hltem procentuálně bohaté tekutiny, toho ke koukání moc není. Radikální zhubnutí Adriena Brodyho svědčí o jeho snaze pořádně se vžít do role, což se mu daří velmi dobře. Avšak z celé sbírky (polo)šílenců nejvíc stejně zaujme Daniel Craig, který i přes svoje kratší party dokázal okamžitě strhnout celou pozornost na sebe. Dlouho jsem se rozhodoval, jak Svěrací kazajku hodnotit. Definitivní rozhodnutí tří hvězdiček není ani tak výrazem „zlatého středu“, jako spíše rozumné hodnocení filmu, který ač nabízí hodně, nakonec stejně nic nedá.

Záhadné zmizení rozhodně má zajímavě koncipovaný námět, který je rozveden slušným scénářem, který obsahuje pár opravdu zajímavých míst, dále se určitě může pochlubit dobrým hereckým obsazením, kterému jednoznačně vévodí Kiefer Sutherland, zato pokud si rychle nezvyknete na poněkud úchylný výraz Jeffa Bridgese budete z něj trošku rozladěni, a taky určitě výbornou hudbu Jerryho Goldsmitha. Bohužel se zde však najde i špatné režijní zpracování, se kterým přichází hlavně nulová atmosféra, na které by tento snímek měl převážně stát. Ani jednou, ani jednou jsem se doopravdy nebál o to, co se s hrdiny bude dít, bylo mi úplně putna, jaký krutý osud měla Jeffova přítelkyně, asi v polovině jsem ztratil zájem úplně o všechno a toliko vychvalovaný závěr mi přišel jako neskutečně (promiňte mi ten výraz) „zprasená“ scéna, kterou si užije jenom opravdový klaustrofobik. Ten pocit prázdnoty, který se ve mně rozhostil na konci filmu, já z duše nenávidím.

Ještě předtím, než Olivier Marchal usedl na režisérskou stoličku, musel během své předchozí policejní kariéry vidět mnoho zlého, protože jinak by nedokázal s dokonale vybroušenou syrovostí podat tento drsný příběh nekompromisního souboje policistů proti zločincům i mezi jimi samotnými. Formálně Válka policajtů jenom lehce naznačí styl starších francouzských i amerických kriminálek, aby následně pokračovala jako moderně vyprávěné dílo, ve kterém však Marchal přenechává místo ostrého střihu a rychlých kamerových nájezdů samotnému tempu, které se chvílemi řítí neskutečně zběsile, aby následně ubralo hlavně v druhé polovině, protože v ní přichází úplně jiná dějová nota, podle jejíhož pomaleji rytmizovaného taktu se řídí i hudba, která z dunivého samplu přejde k romanticky znějícím tónům klavíru a snad každý divák začne prosebně doufat v alespoň malý happy end, který by alespoň trochu svlažil jeho strhané smysly. Pod pevnou režisérovou rukou pak předvádějí Daniel Auteuil s Gérardem Depardieuem strhující výkony, z nichž hlavně druhý jmenovaný překvapí v netypicky záporné roli. Pokud je něco na Válce policajtů špatně, tak asi poněkud hrubě vytesaná psychologie postav v první části snímku, kde si důvody vzájemné nevraživoti mezi policisty musí divák trošku domýšlet, ale to je jenom nepatrný kaz na formálně i obsahově brilantním snímku, po kterém vám bude nevolno nejen z policie, ale i „z toho svinstva všude kolem“ jako takového.

Už svým názvem film naznačuje, že by se divák měl připravit na pohádkově laděnou cestu. A daleko od pravdy není. Od zmodernizované a omlazené verze klasického schématu Cesty do Ameriky a propracovanější variace Deníku princezny sice nečekejte nic světoborného, ale při naladění se na tu správnou (pokud možno příjemně romantickou) notu je zde záruka příjemně strávených devadesáti minut. Alespoň já jsem se tak po celou dobu cítil, protože jak jinak si mám vysvětlit fakt, že na vypichování situací „tam bylo špatně to a tamhle zase ono“ nemám chuť. Rozhodně však mám chuť vypíchnout to, co bylo dobře. Nejdůležitějším, nejpůsobivějším a jednoznačně nejlepším prvkem celého filmu je bezpochyby Julia Stiles. Konečně jsem měl možnost vidět i jinde než jako členku týmu „těch zlých“ z (prozatím) obou dílů o ex-agentovi Jasonu Bourneovi. Stiles předvádí naprosto fantastický výkon, ve kterém jsem se spokojeným (a chvílemi téměř až údivným) úsměvem sledoval s jakou lehkostí hraje emoce, pilného studentíka nebo členku dvora. Princ a já je přesně ten typ filmu, který pobaví nenásilnou cestou a pak hezky pomalu vyšumí s dobrým pocitem, že neurazil. Tři hvězdičky nechápejte jako průměrné hodnocení filmu, ale jako nadprůměrné hodnocení filmu reprezentující svůj žánr.

Původní, příběhově přímočarou, gangsterku Howarda Hawkse rozvedli scénárista Oliver Stone a režisér Brian De Palma do velkolepého díla, které zalidnili postavami, propracovali charaktery a taky bohužel hodně zpoplatnili době, která si to dle antikomunistického diktátu prezidenta Jimmyho Cartera žádala. Tony Montana, uprchlík z Kuby, které pevně vládl Fidel Castro, je symbolem protikomunistického odboje, který lidu uctívajícímu červenobílé pruhy s bílými hvězdami na modrém podkladu toliko imponuje. Ale každý, kdo se dokáže přes toto dobové zakopnutí tvůrců přenést, ten si tuto impozantně vystavěnou „cestu na vrchol“ vychutná. Stoneovi se výborně podařilo vyhnout se „kmotrovskému“ vykreslování postav, kde i proměnu „těch dobrých“ v „ty zlé“ už dokážeme dopředu částečně odhadnout. Zde si nikdo nemůže být ani na minutku jistý, zda-li se někdo změní a hlavně proč. Nejobsáhlejším a nejproblematičtějším vývojem tak prochází samotný Tony Montana, v naprosto famózním podání Ala Pacina, na kterém Stone reflektuje působení těch nejprimitivnějších dobových faktorů jako drogy nebo peníze. Brian De Palma to navíc pojal jako stylizovanou cestu, ve které je třeba použít i toho nejbrutálnějšího násilí (motorová pila nebo závěr nechť mi dají za pravdu). Takže jako celek film působí jako velkolepě obsáhlá freska, která se však dokáže zabývat i těmi nejniternějšími detaily. Scarface se sice nedá označit jako jedna z možných definicí gangsterského žánru, ale za jeden z pilířů rozhodně ano, což rozhodně není málo.

Z období, kdy to Bruce Willis zkoušel s dětmi (myslím tím samozřejmě jako s filmovými partnery) je Mercury jednoznačně nejslabší. To co jej dělá špatným není ani to, že by byl špatně udělaný, ale spíše fakt, že nemá co nabídnout. Otřepaný scénář si jede podle osvědčených lajen, ve kterém jde o to, aby mohl vyniknout hlavní hrdina, s jehož charakterem si taky tvůrci mohli více pohrát, protože na Willisův herecký standart se dá napasovat rozhodně víc, než jenom zakomplexovaný agent FBI, který dostal podřadnou práci. A aby stranu „těch zlých“ zastupovali pouze dva lidé, asi taky nebude to pravé, zvláště při bližším přihlédnutí k Alecu Baldwinovi, který se do své role vůbec nehodí. A malý autista? Absolutně nevyužitá postava, která slouží pouze jako záminka pro to, aby se jeho ochránce občas mohl pořádně naštvat a dát padouchům pořádně do huby. Ať na to tedy nahlížím z jakékoliv strany, nenapadá mě nic, proč bych se měl na Mercury někdy podívat znovu. Jak jsem avizoval už na začátku, ten film nemá co nabídnout.

Jak těch scénářů Billy Bob Thornton moc nenapsal, tak všechny byly malými klenoty. A pokud jej realizuje taková zajímavá režijní persona jako je Sam Raimi, záruka kvalitního křížence zajímavé myšlenky a nevázaného mainstreamu je jistá. A právě při hodnocení Raimiho práce se dostávám na vratkou plochu, protože překvapivě upustil od svých typických vizuálních hrátek (teda úplně ne, protože snímání lesa á la Evil Dead nebo scéna v koupelně dají zabrat i silnějším žaludkům), aby dal maximální prostor hercům, kteří tuto „důvěru“ bohatě vracejí. Počínaje Cate Blanchett, která snad ani špatně zahrát neumí, přes Keanua Reevese v netypické roli záporáka, až po Katie Holmes, která svůj herecký netalent vynahradí jinak nechť si každý divák počká na závěr, který dle mého trochu vrže, hlavně co se týče Raimiho podání, protože fakt, že „vrahem je zahradník“ jsem tušil asi deset minut dopředu. Stačilo by vystřihnout jednu scénu a pointa by mě vážně dostala. Ale to je jen minimální výtka k filmu, který uteče jako voda, vyděsí, pobaví a hlavně nevyšumí za pár dní. Ta větší výtka směřuje spíše k trapnému distribučnímu názvu, i když on ten Dar (The Gift ) v češtině taky nijak světoborně nezní.