Isherwood

Republikánská agitka za ryzí americké hodnoty, ochotě postavit se problému čelem a vše řešit s vážnou tváří. Chyba vidět to v opačném gardu kinopremiér, protože Emmerichovo brnkání na „demokratickou“ strunu přineslo víc tematické sebeironie, čímž se očekávání zde sráží na nulu. Fuqua dráždí divácké receptory pouze úctyhodným bodycountem, ochotou střelit do hlavy kohokoliv (i ženskou) a Butlerovskému stroji vylepšuje leda skill v počtu headshotů. Ve zbylém čase tak nějak bloudí potemnělými chodbami Bílého domu a raději nutí hrdiny mlčet, neb jim scénář nic moc zázračného nenahazuje. Nenapadá mě, kterých dvacet minut děje bych obětoval ve prospěch lepší kompaktnosti, ale tu čtvrthodinku s obsazením Olympu naopak stavím na akční piedestal toho lepšího, co můžeme v současnosti vidět. 2 a ½.

V době, kdy jsem měl na občance sotva zaschnutý inkoust a úspěšně složil přijímačky na střední, vyrazil jsem do kina na válečný film od Ridleyho Scotta, tvůrce, který mi pár týdnů předtím v televizi zprostředkoval nefalšovanou hrůzu při setkání se slizkým mimozemšťanem. A bylo to... impozantní! Tehdy jsem odložil knížky a zamiloval se do velkého plátna. Navíc jsem využil nástupu počítačů i konexí na lidi s vysokorychlostním internetem k tomu, abych začal hltat filmy. Ve velkém. A Černý jestřáb sestřelen byl jeden z nich. Viděl jsem ho tehdy doma snad 20x. A teď, asi po desetileté pauze, jsem se k němu vrátil a nic se nezměnilo. Vlastně se to celé umocnilo. Ta nosná myšlenka o nesmyslnosti války je opravdu chatrná, ale o to ani nešlo. V rámci žánru je totiž tento film unikum. Z hlediska tvůrčí zručnosti ve zprostředkování válečné bitvy dokázal Scott s celým štábem dosáhnout maxima. Idziakowa ruční kamera v ulicích, širokoúhlé kamerové celky na vznášející se helikoptéry, zvuková stopa posílající rachot samopalů skrz celý obývák, rytmický střih udávající tempo spolu s Zimmerovou burácející hudbou. Každý šroubek, každá matka je utažena naplno. Chápu tehdejší konkurenci, ale fakt, že z oscarového klání vytěžil snímek v technických kategoriích pouze dvě sošky, mi hlava nebere. Ale čert vem ceny, tady nemám sebemenších pochyb, že ve výše vypsaném bude film udivovat i za další dekádu. Tady už není co překonávat.

Téma vymačkané z románů Fredericka Forsytha, dvě mluvící hlavy a napínák jak z blockbusterového thrilleru. Ten námět je tak čistý, až je s podivem, že žádná hollywoodská studia nepořádají dostihy, kdo tohle protlačí na plátno dříve. 4 a ½.

Martin Dušek našel banální téma a tvůrčí pokoru. Výsledkem je typicky „duškovsky“ vtipná, ale protentokrát i neskonale smutná podívaná, o člověku, jehož život a (nenaplněné) sny žije nespočetné množství lidí všude kolem. Ten film je sociálním dramatem, jen to celou stopáž neskutečně dobře maskuje. 4 a ½.

Mít v ruce takový námět a zprasit ho tak obludně tím, že zvolím tu nejprimitivnější cestu, je buď obdivuhodná drzost, nebo ignorantská neschopnost. Po projekci mi to bylo obhajováno pro svůj emocionální kontrast a možnost využití jako téma k diskuzi ve škole. Sorry, ale diskuzní flame si na základce rozpoutám i jinak než půlhodinovou prázdnotou. Třeba tím, že si na Facebooku všichni povinně otevřou Obludárium.

„Chlap stojí v tříminutovém statickém záběru a z trenýrek mu kouká malé péro. Kde je jako kurva ta message?“ Pán kráčející po projekci po schodech přede mnou to shrnul nejlíp. Prvoplánově šokující, o daných lidech absolutně nic nevypovídající. Stereotyp všeobecného pohledu na Rakušáky vmáčknutý do osmdesátiminutového destilátu.

Nápad a tvůrčí entuziasmus je obdivuhodný, finanční infuze a uslzená dramaturgie HBO už méně. Nepodlehnout tomu je vlastně strašně těžké.

Banalita. Kdybych kamerou snímal svoje strasti při stěhování Brno – Praha, musel bych podle téhle zákonitosti sbírat ceny z festivalů po celém světě. Poselství, že tohle mají v Číně těžký, je jasné. Že si režisér vzal za manželku hysterickou Číňanku ještě jasnější.

Jako správný učitel vím, že jsou mezi námi lidé, kteří mají děti opravdu rádi, ale Danielův svět dělá téhle nešťastně zamilované komunitě hodně medvědí službu. Režisérka, dle svých slov s velkou mírou empatie, překlopila všechny zavedené stereotypy a snaží se to do diváka naládovat v koňských dávkách. Což se jí… nedaří. Titulní protagonista dokumentu totiž tím, jak na plátně působí, vyplňuje škatulkové vnímání pedofilů ze strany většinové společnosti bezezbytku. Jeho strojený a do hereckých manýrů vtěsnaný manipulativní projev spouští vaše obranné mechanismy, ač si můžete hrát na liberálního humanistu až za hrob. Že tomu chybí dramatičtější konfrontace s druhou stranou, už pak jde vyloženě na tvůrčí triko. PS: Po projekci režisérka přiznala, že je čerstvou matkou. Jestli se její potomek s Danielem setká, nebyla schopna potvrdit, ani vyvrátit.

Štkát nad tím, že Fincher jede na jistotu, je jako hanět Jágra za hokejové finesy a střílení gólů. Tohle vyprávění, řízené s precizností neurochirurga, jemuž je skalpelem kamera a anestetikem hudba, přesně dávkuje manželskou krizi s chladnokrevným odstupem, v němž zdánlivé vody odtažitosti čeří herci, kterým je každé písmeno scénáře přišpendleno přímo na tělo. Afflekovo světáctví s puncem maloměstského trouby táhne, ale Rosamund Pike vládne naprosto nemilosrdně. Jejich interakce je něco, co na plátně zažijete jednou, dvakrát za tři roky. Dokonale vyšperkovaný film, který to o sobě ví a nestydí se za to. První a poslední záběr jsou pro bohy.