Isherwood

Zjevení z jiného světa, které si jako hlavní trumf svého snažení vybralo to, co podobných českým žánrovým souputníkům bez milosti vyčítáme – trapnost. Skvělé herecké obsazení a režisérský cit pro timing se skloubily v jedinečnou podívanou, které pravda může být vyčítáno, že to má dějově své výkyvy a ne každá zápletka je na papíře dohrána do konce, ale ty upřímné salvy smíchu kombinované s „feel good“ úsměvem prostě beru jako neklamné znamení, že jsme konečně našli cestu. Včetně toho, že tvůrci suverénně testují, kam až můžou zajít – pornem prudérnost, fotbalem národní omezenost.

Těžkotonážní hipsteřina, která mě řídkými knírky, kostěnými obroučkami a svetry z babiččina šatníku dohnala až k tomu, že namísto užívání si emocionálních vrcholů, jsem přemýšlel nad tím, jestli varování před přehnanou láskou ke svým iPodům, je opravdu nosnou myšlenkou filmu.

Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. [Exodus, 3.2] Mistrovská dramatizace událostí, jejichž dozvuky nás pronásledují dodnes. Štěpán Hulík si vybral nejtěžší možnou cestu, kdy na Palachův čin nahlíží z několika úhlů. Suverénně přejde z osobní výpovědi v konspirační detektivku a následně právnické drama, přičemž všechny mají své pevně ukotvené místo v ději. To, jak celou situaci sleduje režisérka Agnieszka Holland je obdivuhodné, protože namísto levného epitafu extrémního činu servíruje analytickou sondu doby, která ponouká především na svědomí národa, který se vyznačuje velmi krátkou pamětí. Plejáda výtečných herců (osobně vzdávám hold Jaroslavě Pokorné), stomilionový rozpočet vyždímaný do poslední kapky a filmová událost, která připomíná, že ne všechny filmy jsou od toho, aby nás jenom (po)bavily. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo.

Make-up a svícení dělají z Gatsbyho uniklou modelínu od Madame Tussaud, Luhrmanův chtíč po nejefektivnější obrazové kompozici zase bezpohlavní náčrty ze všech ostatních, což činí z ‚Velkého Gatsbyho‘ nejhůře vyprávěný (a subjektivně nejdelší) blockbuster sezony; dobrá party skončí bez kocoviny, ale tady vás to táhne do ústraní s pocuchaným žaludkem ještě před jejím vyvrcholením.

Trashový námět, pár filmových odkazů a kritické zhodnocení aktuální politické situace ještě dobrý film neudělá, pokud do toho nepůjdete s nebojácným chtíčem šlápnout si párkrát „za hranu“. Nápad za plnou, ale provedení pokulhává, mnohé paradoxně zachraňuje velmi slušná technická stránka.

Morgan je pán. Fešnou fasádu řvoucích motorů a jejich krotitelů v ohnivzdorných kombinézách koncipuje jako epické drama, v němž hlavní roli hrají vášnivé dialogy a smysl pro fair play. To vše v dokonalém kabátku režijních fíglů Rona Howarda, pro kterého je úkol vytvoření atmosférické obrazové kompozice stejně náročný, asi jako příprava ranní snídaně. Ty střihově kamerové orgie a strhující herectví (Daniel Brühl pokukuje po Oscarech) jsou dvě hodiny natolik suverénní, až mi v tom trochu zavání (tradiční) „howardovský kalkul“, který vás dvě hodiny baví, ale nejpozději druhého dne, podobně jako páry benzínu, vyprchá. Že po tom zůstane velmi silný a specifický odér, nepopírám. 4 a ½.

Mohl bych polemizovat nad tím, že ty hodně nevyjasněné vazby mezi postavami a tím pádem nesoudržná klubka jejich motivací, jsou režijním záměrem, ale pochybuji, že by v Negativu napumpovali 80 milionů do technicky odvážného animáku, jehož cílovka vysedává pouze v artových kinech.

Objektivně bych k tomu mohl mít asi tak desítku výhrad, za které bych to mohl shodit až do průměrných čísel, jenže co naplat, jeden z těch filmů, kdy jsou vám logické lapsy a dějová vykonstruovanost putna, protože vás berou dialogy odposlouchané ze života a romantická linie vypulírovaná bez vady a kazu k úplné dokonalosti, takže už jenom poskakujete radostí u osobních highlightů typu výběr ženských šatů, a když dojde i na smuteční průvod v černém, nadzvednete brýle, abyste otřeli slzu v oku bez toho, aniž byste se cítili blbě; Curtis je firma na zážitky.

Estrádní scénky z normalizačních kulis, vyprané v estetice devedesátkové show na Nově, s datem vzniku 2013 a podepsaná Grahamem Linehanem; nedík!

Najděte si v dokumentu dobré téma a jde to (skoro) samo. Bohdan Bláhovec vám totiž naservíruje portrét člověka, jehož podnikatelský záměr je určitě na hranici etiky a rozhodně za hranou dobrých rodičovských mravů. Martyrium (nejenom) českého showbyznysu je zde ukázáno v celé své nahotě, která vám bude o to protivnější, jelikož se jedná o partičku holek na startu puberty. Kdyby režisér natočil druhý díl s podtitulem „...o deset let později“, těžko lze pochybovat o tom, že s Michalem Mertlem bude vlastní dcera sotva mluvit. Ledažeby se stal zázrak a 5Angels tu Madison Square Garden opravdu nakonec vyprodali. (O čemž lze silně pochybovat, protože pokud si takový člověk myslí, že z dokumentaristů na FAMU vyrazí zadarmo self-PR, má se ještě hodně co učit.)