Mr.Apache

Geniální horrorová crazy komedie. Něco takového se podaří (řekněme) tak jednou za ... sto let? [Moje oblíbená scéna: Bill Murray přijde do bytu k Sigourney Weaver krotit duchy, všimne si piána a vyloudí na něm pár disharmonických tónů... "Rád je dráždím", pronese sebevědomě směrem k nechápající Sigourney... Tenhle vtípek, stejně jako několik dalších, nebyl původně ve scénáři - šlo o čirou improvizaci.] Ghostbusters patří k peckám, u nichž s hodnocením neváhám ani vteřinu.

Pokračování House of 1000 Corpses je v úplně jiném duchu než Zombieho debut. Předně: Není to horror (což první film určitě byl). Od začátku sledujeme zabijáckou rodinku na útěku před zákonem, jenž představuje pološílený šerif, posedlý touhou pomstít bratrovu smrt. Ale Devil's Rejects není ani road movie, jak by se dalo usuzovat. Více než Easy Rider evokuje nejbrutálnější momenty z Tarantinových filmů, a žánrově se nejvíc blíží jakémusi druhu úchylného westernu. Bezstarostná jízda je připomenuta jen záběry u závěrečných titulků a podobnou hudbou. (Při výběru dobových songů prokázal mimochodem Rob Zombie velmi vytříbený vkus.) Zpomalená sekvence v závěru evokuje osudové okamžiky snímků jako Bonnie & Clyde, Butch Cassidy & Sundance Kid, Thelma & Louise nebo Mladé pušky. Ovšem Vyvrženci pekla jsou daleko úchylnější než všichni rebelští antihrdinové z těchto filmů. Snad jen párek hajzlíků z Natural Born Killers se jim může rovnat. Ale Vyvrženci jsou přece jen trochu jiná (comicsovější?) sorta. Zástupce zákona, toužící po jejich hlavách, je zase daleko šílenější než šerifové ze všech zmíněných klasik dohromady. Svou umanutostí nejvíc připomíná čmuchala z Bonnie & Clyde (a stejně jako on také vyslýchal jednu ze zajatých členek bandy) ... Pomineme-li morální profil "hrdinů", k nimž lze i tak cítit jisté sympatie, bereme-li je s nadhledem (jediný správný postup), pak největší slabinou filmu je jeho nedotaženost. Jednotlivosti, které na první (letmý) pohled vypadají úžasně, při bližším kritickém zkoumání celku neobstojí. Nemůžu se ubránit dojmu, že Zombie nedostal ze svého námětu na plátno vše co mohl, lépe řečeno tak jak mohl. Vzrušující scény jsou směřovány poněkud do ztracena, a téměř žádná z nich není uspokojivě vygradována. Pocity kloužou po povrchu - jen máloco se dokáže zažrat pod kůži nebo trefit takzvaně do černého. I vtipnost je zde diskutabilní (samozřejmě až na moment, kdy šerif a jeho zástupce zjistí, že Kapitán Spaulding je postava z filmu bratří Marxů: "Přiveď sem toho kritika. Musíme z něj dostat všechno co ví o bratrech Marxech, a hlavně o postavách, které hrál Groucho!"). V mých očích Rob Zombie nesplnil příslib daný Domem tisíce mrtvol. Přesto nad ním nelámu hůl. I z Devil's Rejects lze totiž poznat, že je to nadějný tvůrce. Počkám si na jeho třetí film. Ten rozhodne.

Na filmový debut rockového hudebníka až překvapivě vytříbený kousek. Splatterpunkový horror a artové béčko v jednom. Takhle nějak by mohla vypadat show Alice Coopera v hodně undergroundové verzi. Krvavé orgie, drsný humor, brutální morbidita, comicsová nadsázka a obdiv k 70. letům. Závěrečná část je surreálnou procházkou velkolepým freak show. Obsazení Karen Black prozrazuje, že i Rob Zombie cítí spřízněnost mezi Easy Riderem a Texaským masakrem motorovou pilou. Jsem zvědav na Zombieho druhý film (Devil’s Rejects), který je volným pokračováním tohohle spektáklu. Podle ukázek, které jsem z něj zatím viděl, se to celé posunuje snad k ještě zvrácenější variaci na Easy Rider, než cokoliv, co bylo doposud natočeno.

Kniha i film jsou průměr (možná i lehký podprůměr) jak v případě tvorby Kinga, tak Carpentera. Přesto jsem se u filmu vůbec nenudil. Na druhé straně jsem z něj nebyl ani nijak odvázaný. Kdyby za Christine nestála dvě tak známá jména filmového a literárního horroru, jistě by se (díky absenci samozřejmého očekávání) dostalo tomuto snímku i vlídnějšího nahlížení diváka. Takto je zklamání většinou nevyhnutelné. Hlavní zádrhel je asi v tom, že Kinga inspirovaly starší, méně známé filmy o zabijáckých autech, ale on tento námět pojal po svém: Přivedl (respektive přivezl) tohle obskurní horrorové monstrum do světa středoškoláků a jejich problémů. Možná, že spolu jen neladí právě spojení těchto dvou témat - s tím pak nic nenadělá ani John Carpenter. (A nebo už začal King, nespokojený s Kubrickovou interpretací Shiningu, tvrdě kontrolovat filmy podle svých knih?) PS: To auto působí sice velmi nebezpečným dojmem, ale bohužel není strašidelné. A to by asi mělo.

Woody Allen tentokrát intenzivně zkoumá instituci manželství a problémy s tím související. Bohužel se v tom nenápaditě motá pořád dokola. Opakuje to, co jsme u něj viděli tolikrát předtím už od dob Annie Hall, ale tentokrát bez jakékoliv jiskry nebo oživení a (až na pár téměř nepostřehnutelných výjimek) dokonce bez vtipu. Jeho obvyklé charisma a přesvědčivost jsou skoro na nule. "To je všechno? Můžu už jít?" ptá se Woody na závěr (nejspíš svého psychoterapeuta). Jako by v té chvíli mluvil z duše znuděnému divákovi: To je všechno, Woody? Všechno cos nám chtěl tentokrát říct? Hmm... Tak jo.

Varování: Tohle není film o Henrym Millerovi, ale o Anais Nin! Kdo si chce užít Henryho, a navíc zamlada, ten by si měl dát raději Tiché dny v Clichy od Claude Chabrola. Jeho film vystihuje atmosféru Millerových knih mnohem lépe. Koneckonců je to naprosto logické: Henry a June je zfilmováním vzpomínek Anais Nin, v nichž popisuje své setkání s Millerem a jeho ženou, přičemž je oběma fascinována a přitahována ... Když tenhle snímek běžel v našich kinech, souhrou okolností se mi nepodařilo jej shlédnout. Zato na Tiché dny v Clichy (ze stejného roku) jsem byl několikrát. Dohnání jednoho dlouholetého restu bylo však zároveň i zklamáním. Pohled Anais (a tedy i Kaufmanův) na Henryho Millera se totiž od toho Chabrolova markantně liší, navíc oba filmy se zabývají úplně jiným obdobím spisovatelova života. Tiché dny jsou příjemnou vzpomínkou na Millerovo bohatýrské mládí, Kaufmanův film podává spíš smutné svědectví citlivé ženy o Henryho stárnutí, a o jeho mladé manželce.

Příběh byl pravděpodobně inspirován Bradburyho "dětskými" horrory Zero Hour a The Small Assassin, ale daleko zajímavější je, jak bravurně tento film (i s moha detaily) vykradl Stephen King, a udělal z něj (skvostnou) povídku Children Of The Corn.

Kromě nenapodobitelného feelingu 80. let, pěkné dobové písně od Pat Benatar, skvostné hlavní hrdinky (mňam!) a asi tak patnáctiletého Christiana Slatera, ten film už bohužel vůbec nic nenabízí. Vykalkulovaná, nedůvěryhodná story o poctivé holce, co se vinou nespravedlnosti dostala do křížku se zákonem a stala se pseudo-rebelským idolem mládeže. A nakonec všechno dobře dopadlo. Tečka.

Ďábelský mix thrilleru, horroru, komedie a road movie, servírovaný se samozřejmou westernovou patinou. Film disponuje plejádou skvělých herců v rolích šitých na tělo, a zaujme přirozenou comicsovou estetikou. Nad vhodně vybranou muzikou pak zaplesá srdce každého fanouška jižanského rocku a blues. Scéna, kdy Salma Hayek coby Santanica Pandemonium tančí, a k tomu vyhrává upírská kapela Tito & Tarantula svůj šlágr "After Dark", patří v mých očích k nejlepším rockovým videoklipům všech dob... Když mě něco donutí jít do kina 3x, nejvyšší hodnocení je nevyhnutelné. Zde (kromě výše vypsaných pikových es) podporuje mé absolutorium také fakt, že v 90. letech, v onom neblahém období úpadku filmového horroru, byl tenhle snímek jednoznačně živou vodou.

Upírský horror bez jakýchkoli uměleckých ambicí, místy s až komediálními prvky. Přesto (nebo možná právě proto) lze tomuto filmu vytknout jen máloco. Příjemná vzpomínka na 80. léta, jako stvořená pro páteční televizní večer. Součet kladů dává překvapivě dohromady jistou (i když trochu pochybnou) kvalitu.