Beckett51

Při sledování jsem měl oproti velký části diváků (troufl bych si i říct, že většině) značnou výhodu v tom, že jsem jakožto správný kulturní barbar nečetl předlohu ani neviděl žádnou z filmových adaptací (nebo alespoň ne natolik, abych si pamatoval jakékoliv rozuzlení jakéhokoliv Poirotova případu), tudíž jsem neměl absolutně tušení (kromě typického diváckého odhadu) jak to skončí. O to víc jsem byl překvapenej, že se mi to opravdu líbilo a závěr zatlačil na emoce mnohem víc, než bych čekal. Herci do jednoho skvělí a je vidět, že Branagh si to užíval jak v roli hlavní postavy tak i v sedle za "režisérskou kamerou" (kde zřejmě moc času ani nestrávil, když byl většinu času před ní). Musím pochválit i supr atmosféru a příjemnou hudbu. Jediná výtka putuje s občas podivnýmu vizuálu (na můj vkus až moc digitální) a k nějakým podivným scénáristickým obratům, který do filmu nejspíš patřily, ale mě trochu rušily. Nicméně vzhledem k mý neoblibě "starých detektivek" velký překvápo a Smrt na Nilu si rozhodně nenechám ujít.

Achjaj... taková promarněná příležitost. Zezačátku to působí fakt skvělě - má to suprovou atmosféru, klaustrofobní prostředí a parádní spád. Postupně to ale začne uvadat na tupých žánrových klišé a naprosto zbytečných scénáristických přešlapech a skvěle androgynní Kristen Stewart ani "lovecraftovskej" závěr už to bohužel nezachrání. Ale rozhodně jsem se nenudil... to zase ne.

Úplně v pohodě milá pohádka. Neni to žádnej five-head výrobek a má to poměrně dost problémů, jako že to občas nedává moc smysl (tady je těžký určit, jestli je to problém scénáře nebo střihu), působí to uspěchaně a efekty v některých scénách mi připomněly zlatou éru Sorbova Herkulese. Zároveň to ale má parádní fantasy/sci-fi atmošku, vcelku sympatický postavy (ani ten Artemis mě ani moc nesral vzhledem k tomu, jak ho všichni hejtí), hezky vymyšlený prostředí, výpravu a různý skřítkovský vychytávky, je to roztomilý a má to fakt skvělou irish-vibe hudbu. Kenneth se u toho předpokládám docela dost bavil a moc dobře věděl, že nejde točit dalšího Shakespeara. Když to porovnám například s 3 roky starýma Power Rangers, který považuju za jeden z vrcholů sračkový popkorn tvorby za posledních XX let, Artemis je v mých očích minimálně o dva levly vejš a to, že má o tolik nižší hodnocení přikládám k tomu, že nejsem nijak ovlivněnej knižní předlohou. Nic jsem tedy nečekal, nemusel jsem se od ničeho odprošťovat a jsem poměrně spoko.

Hodně fajn hororová jednohubka, která rozhodně nepřináší do žánru nic novýho, ale zároveň se jí v celku úspěšně daří vyhýbat těm největším a nejokatějším žánrovým klišé. Atmosféru to má suprovou, herci hrajou skvěle a bubák působí poměrně děsivě. Chvíli jsem přemejšlel o čtyřech hvězdách, který mi nakonec ale zkazilo pár podivně nelogickejch věcí a úplnej závěr, kterej působil hrozně nuceně a kterej dle mýho měl bejt useknutej o několik vteřin dřív.

Třetí milosrdnou dávám za Freudovský kontext a fantastickou hudbu... nic to ovšem nemění na akt, že jsem se většinu stopáže enormně nudil.

Až se mě někdo zeptá, jakej je můj nejoblíbenější seriál, vyjmenuju mu svojí topku na CSFD. Až se mě někdo zeptá, jakej seriál je podle mě nejlepší, krátce se zamyslím a potom řeknu: "To bude asi Breaking Bad."

Jestliže 20,000 Days on Earth (Push The Sky Away) bylo sondou do ztracené duše, One More Time with Feeling (Skeleton Tree) sondou do bolesti truchlení, pak Idiot Prayer musí být, podobně jako Ghosteen, melancholické a zároveň nadějeplné (u)smíření duše a srdce, minulosti a přítomnosti... a života se smrtí... "And in loosing myself I found myself... found myself in time."

Klobouk dolů před těmi, co psali scénář a dokázali to všechno dotáhnout do konce tak, že to doopravdy dávalo smysl (!!), což je u těhdle "time-travel-paradox-whatever" věcí dost často velkej problém. Klobouk dolů před těmi, co prováděli casting, protože ta podobnost některých herců, který hrály stejnou postavu v různých časových obdobích, je prostě neuvěřitelná. Klobouk dolů před herci, kde jsem nenarazil na nikoho, kdo by svou postavu nezahrál více než dobře (na Louise Hofmanna a Jakoba Diehla asi budu muset ještě trochu víc zamikroskopovat). Klobouk před skladatelem hudby, jejíž některý melodie mi pořád zněj v hlavě. Klobouk dolů před těmi, kdo vybíraly k filmu hudbu a kteří díky tomu udělali hned několik závěrů epizod naprostýma emočníma drtičkama (ano, koukám na tebe Asafe Avidane se svým Labyrinth Songem).... Klobouk dolů před kameramanem, kterej byl prostě... neuvěřitelnej. Klobouk dolů před všemi, kteří se na tomhle seriálu podíleli a dal mi víru v to, že když se něco takhle neskutečnýho dá natočit v německu, tak proč by se sakra během pár desítek let nedalo i u nás?

U adaptací Lovecraftových příběhů je povětšinou velkej problém v tom, že se autoři snímků snaží ze všech sil "nepoškodit" úmysl autora a v rámci toho úmyslu se bojí jakýhokoliv originálního přístupu a jeho adaptace tak skončí v šedým průměru (čest "amatérským" výjimkám jako je skvělý Call of Cthulhu nebo Whisperer In Darkness). U Color Out of Space, která je absolutním mistrovským dílem a spolu se Stínem z času patří mezi moje vůbec nejoblíbenější od Lovecrafta, jsem se bál dvojnásobně. Zbytečně. Color Out of Space je v mých očích jednou z nejlepších přímých adaptací Lovecrafta vůbec. Neni to "Oskarovej snímek" a v tom je právě jeho síla. Stanley se nebál k adaptaci přistoupit svým vlastním stylem, kdy člověk neví, jestli se dívá na ten nejděsivější horor nebo na tu nejdivnější komedii pod hvězdama a vzniká z toho něco tak originálního a mnohovrstvýho, že jsem nevěřil, že to, na co koukám, si doopravdy někdo troufnul natočit (jasně, po Mandym apod. to vlastně až takový překvápo v rámci filmů neni, ale v rámci Lovecrafta?). NESKUTEČNÁ atmosféra (jiná, než typicky Lovecraftovská, ale pokud se dostatečně snažíte, i tu v tom určitě najdete), naprosto skvěle otřesnej Cage (bez kterýho by tenhle film rozhodně nebyl tím, čím je - ale ostatní herecký výkony jsou víc než ok , režisér očividně věděl moc dobře, jak s kým pracovat), parádní kamera a božská hudba. Změny ve scénáři oproti předloze jsou v rámci toho, že film je trochu jiný médium pochopitelný, ale v mých očích vůbec ničemu nevadí a ducha předlohy neporušují. Teď už bych si jen přál, aby Stanley vydal černobílou verzi, kde jediná barva, která se ve filmu objeví, bude Barva z kosmu.

Horší čtyři. Samo o sobě to rozhodně neni tak bídný, jak se může z některých zakomplexovaných "recenzi" zdát. Hlavní dva problémy jsou v tom, že se to jmenuje Penny Dreadful a v tom, že to s Penny Dreadful nemá společnýho fakt nic. Horor to rozhodně neni (tu jednu "duchařskou" scénu fakt nepočítám) a fantasy jen silně okrajově (přičemž s fantasy prvkama pracuje spíš jakožto metaforickou linií seriálu). S "původní" Penny Dreadful to má teda společnýho asi tolik co s Game Of Thrones. City of Angels je totiž především krimi-politická-telenovela, přičemž většiny z žánrů, který zastupuje, se hostí s průměrnou až lehce nadprůměrnou ctí. Seriál má poměrně jednoduchou myšlenku a rozehrává jí dost průměrně, nicméně s těma průměrnýma postavama a jejich lehce nadprůměrnýma replikama se člověk během těch deseti dílů (dá-li k tomu svolení a nebude na to samoúčelně koukat jen proto, aby mohl potom s rukou v trenkách kliknout na odpad!) tak nějak sžije a uzná, že většina postav je tam svým "telenovelským" způsobem vlastně docela sympatická a že se objevuje jistá tendence jim fandit nebo je chtít zabít (v tom dobrým slova smyslu, IYNWIM). Verdikt tedy je, že tahle Terra Nostra říznutá True Detectivem je fajn odpočinkovej seriál a až na cringe závěrečnou repliku, která zničila docela slušně budovanej symbolickej závěr, dokáže velmi dobře zabavit. Druhou řadu vzhledem k závěru nevyžaduji, ale kdyby byla, asi bych jí dal šanci.