vurhor

Důstojné pokračování Kubrickova hrůzostrašného Osvícení. A už i docela chápu to vysoké hodnocení na čsfd, vzhledem k tomu, že horory obecně příliš kladně hodnocené nejsou, přišlo mi to pozoruhodný. Fígl je v tom, že Doktor Spánek zas až tak úplně hororem není. Jasně, je tam několik děsivých sekvencí, ale je to více ve stylu à la Stranger Things. Tudíž film diváka párkrát vyděsí nějaký tím hrůzným zjevením, ale obecně se moc bát nebude. Je to spíše takový mysteriózní thriller se značnou dávkou nadpřirozena, který skvěle pracuje s poetikou původního Osvícení, i přestože v některých částech (hlavně na konci) až moc využívá jeho děsivé motivy, což trochu ubírá na jejich tajemné hrůzostrašnosti. Prostě děs ze shnilé báby ve vaně vychází i z toho, že divák pořádně neví, co to má znamenat. Od druhé půlky film skvěle pracuje s napětím, přičemž samotný závěr dává Kubrickově klasice jedno velké úctyhodné přikývnutí. A musím říct, že Rebecca Ferguson, která hrála skvělou hlavní záporačku, je strašně zajímavý typ. A jsem rád, že od dob posledních Mission Impossiblů se vybarvuje čím dál víc. Na pokračování staršího kultovního filmu moc dobrý výkon. Průměrné 4*

Konečně po čase zase nějaká kvalitní marvelovská sólovka. Ještě k tomu se v ní kouzlí a hlavní hrdina je ego maniak. Lahoda! Stejně jako u většiny komiksových předchůdců i zde se nachází dost vohraná a známá dějová linka, která ničím nepřekvapí, ale na to přeci ty marvelovky nesázejí, hlavně to musí být nějak slušně natočený a musí u toho být švanda. Což se tady povedlo. A Cumberbatch má furt charisma jak blázen. I když jsem se ze začátku trochu bál, že budu koukat na dalšího Sherlocka. Marvel má akorát poslední dobou docela slabý a snadno zapomenutelný záporáky. Mikkelsena mám rád, plus xicht na syčáka stopro má, nicméně jeho charakter byl pro mě jako gymplácké učivo matematiky - mega snadno zapomenutelné. Za mě lepší než Ant-man nebo třetí Kápo Americáno. Slabší 4*

V podstatě dost frustrující a chaotická podívaná (zejména protože se tam téměř konstantně mele), ovšem z velké části v tom dobrém slova smyslu. Uncut Gems se svým rychlým tempem diváka téměř vůbec nešetří, okamžitě ho hodí do stále zhoršujícího se kolotoče honby za prachama, které se zoufale snaží vyštrachat poněkud nesympatický charakter Adama Sandlera. Film vcelku věrohodně dokázal navodit onen pocit naléhavosti a téměř i beznaděje, který se vznáší kolem hlavní postavy, přičemž divák to cítí i za něj. Když už podnikne určité kroky, aby jeden problém vyřešil, rázem tím vytvoří problém nový, mnohokrát i akutnější. To zběsilé tempo, které se promítá hlavně na dialozích, nemusí všem divákům úplně vyhovovat. Stejně tak i velice nesympatické typy, se kterými Sandler musí jednat, mohou některé diváky donutit snímek prostě vypnout. Pokud to ale člověk vydrží, čeká ho v poslední třetině poměrně dost napínavá jízda, i přestože třeba ještě nebude mít jasno v tom, zda vůbec hlavnímu hrdinovi chce fandit, nebo by ho raději hodil napospas vlkům. V některých pasážích to tempo bylo hodně rušivé a dost to sráželo jinak vysokou kvalitu celého filmu. Kdyby to tvůrci přeci jen zkusili udělat o trochu víc vyrovnanější, byla by to skvělá záležitost. Ale i tak to byla podívaná více než slušná. Slabší 4*

Během toho šíleně dlouhého 40ti minutového prologu, po němž se až tehdy rozjede hlavní děj, jsem několikrát uvažoval nad tím, že to vypnu a raději půjdu hrát Assassin´s Creed. Nakonec jsem ale vydržel. A jsem za to rád. Drive My Car je pomalá, smutná a emočně velice fungující podívaná, která vychází podle Murakamiho krásné povídky, jež se mi z jeho románu Muži, kteří nemají ženy líbila asi nejvíc. Je to především snímek o akceptování reality, pocitu viny a několika etap truchlení. Přesto to ale naštěstí zvládá nebýt až přespříliš sentimentální, což je ale obecně něco, co Japoncům v hraných filmech vždycky poměrně šlo (ale z nějakého důvodu jim to nejde v anime, hmm..). Paralely v ději s Čechovovo Strýčkem Váňou jsou zajímavé obzvlášť právě u toho důvodu, že se jedná o japonskou produkci. Navíc si to udržuje i moc hezkou rovnováhu mezi kvalitními dialogovými sekvencemi a "tichými" dlouhými záběry, se kterými naštěstí film rozumně šetří. Ta tříhodinová stopáž mi ale možná přijde přeci jenom krapet přepálená. Podepisuje se to především na tom, že některé sekvence uberou na plynu až příliš, přičemž divák pak ztrácí pozornost. Ve výsledku ale moc hezký snímek, který si tu oscarovou nominaci dozajista zaslouží.  Průměrné 4*

Za normálních okolností bych se tomuhle vyhnul velkým obloukem, ale Timu Burtonovi prostě nemohu odolat. Zároveň si ale škrábu hlavu nad tím, proč se zrovna on pro něco takového upsal. Upřímně musím říct, že vůbec nejsem fandou tohoto rozjíždějícího se trendu filmování populárních kreslených disneyovek do live action formy. Originály to tak okrádá o jejich jedinečnost, plus kdyby se jednalo jen o pár snímků, mávl bych nad tím rukou, nicméně se zdá, že po Krásce a Zvířeti, Dumbovi, Lvím králi a Aladinovi se bude ještě pokračovat... Dumbo se navíc odehrává v extrémně nesympatickém prostředí (cirkusu), díky čemuž si člověk ani nenajde cestu k hlavním hrdinům, kteří jsou chodící ztělesnění pokrytectví - sere nás, že Dumbovu mámu prodali zlému Michaelu Keatonovi, protože to se zvířátkům nedělá, ale nutit opici nosit ženský hadry a v rámci show ji umístit nad šlehající plameny, tak to je samozřejmě oukej. Z typického stylu Burtona tu najdete kulový. Možná tak maximálně Elfmanova hudba, ale tím to končí. Výprava je krásná, plus obecně pro caparty to bude asi žůžo podívaná, ale je to zároveň neskutečně generický a všední. O to víc mě mrzí, že to vzešlo z Burtonovo režie, člověk by čekal od takového pardála něco více. Jednoznačně nejhorší Burtonův film, co jsem viděl. Možná protože i tak trochu působí, jako kdyby byl Burton do jeho tvorby ukecanej. Aspoň že na tu Evu Green se dobře koukalo. Slabší 3*

V první řadě se přiznám, že jsem odporný mileniál a neznaboh, který původní knižní předlohu nečetl, takže nemám moc s čím porovnávat. Už mám ale poměrně prokouknutý Villeneuvův styl, takže jsem od Duny očekával pomalou, ale nesmírně atmosférickou a vizuálně podmanivou podívanou. A přesně toho jsem se taky dočkal, ovšem celý zážitek ještě doplňovala parádní exotická Zimmerova hudba, jež celému filmu dodávala tu správnou šťávu. Duna se svým narativním stylem v mnohém podobá Blade Runnerovi 2049, to znamená pozvolné vyprávění, akční sekvence jsou spíše sekundární záležitostí, plus některé sekce působí, jako kdyby byly z nějaké poetické artovky. A povětšinu času to funguje skvěle. Duna je řemeslně opravdu nesmírně působivé dílo se skvělou výpravou a parádním stylem, který se ve filmovém sci-fi žánru příliš nevidí. Plus atmosféru to má jak prase. Akorát některé postavy mohly být lépe vykreslený, obzvlášť už jen z toho důvodu, že Villeneuve si na to udělal čas rozdělením příběhu na dvě části. Plus akční pasáže jsou něčím, co Villeneuovi zkrátka moc nesedí, to znamená, že přibližně po druhé půlce začala kvalita trochu kolísat, i přestože byla do té doby skvělá. I tak mě ale celý děj chytnul, přičemž jsem zvědavý, co mi nadělí pokračování (Do té doby si to teda snad stihnu i přečíst). Na pět hvězdiček to za mě nakonec není, ale určitě se jedná o jeden z nejlepších filmů roku. P.S. Jason Momoa (Khal Drogo) vypadá daleko líp bez fousů. Zcela jednoznačně.

Po opravdu hodně dlouhé době mi v kině ukápla slza.   Dungeons & Dragons: Čest zlodějů je splněný sen. Sen, který jsem měl přibližně asi od svých osmi let, kdy jsem u babiček běhal s dřevěnými meči, měl svou vlastní hrdinskou družinu fiktivních přátel a zamiloval se do her jako Icewind Dale a Baldur´s Gate. Ty hry se odehrávaly v univerzu Forgotten Realms, které je dodnes mým absolutně nejoblíbenějším fantasy světem, jenž miluju dokonce více než Tolkienovu Středozem. Veškeré moje dětské dřevárny v lese a všechny fantasy slohy, co jsem psal na gymplu, byly zasazeny právě v tomto bohatém univerzu, který de facto tak trochu formoval moji fantazii a možná i životní cestu, po níž jsem se vydal. A mým snem bylo jednoho dne ten svět vidět v hrané podobě celovečerního filmu. Když tedy na jeho začátku vyšlo najevo, že ona zasněžená mrazivá krajina, po níž výborně napsaní a sympatičtí filmoví hrdinové kráčejí, byla Planina ledového větru (Icewind Dale) a já ji poprvé v životě viděl ve filmové podobě, už jsem cítil slzy v očích. (A přichází to na mě i teď při psaní, fuck!). Tudíž pokaždé, když ve snímku zazněly názvy jako Baldurova Brána, Harfeníci, Neverwinter, Rudí čarodějové, Hlubina, Szass Tam a Elminister, vykouzlil se mi na tváří zářivý úsměv. Takže sorry, ale já ten film prostě nemůžu hodnotit objektivně. Na to mě zasáhl příliš hluboko do srdíčka. Řekl bych ale, že i pro lidi, co se nevyznají v loru světa a nehrají DnDčko, by to mohlo zábavné pokoukáníčko, které je slušně natočené, obsahuje dobrou akci a baví fungujícím humorem. Jistě, příběh je značně předvídatelný, stejně tak mě mrzí, že sympaťačka Doric byla oproti ostatním hrdinům maličko odšoupnuta do pozadí, ale i kdyby se jednalo o zcela random fantasy svět, vlastně by to i tak byla minimálně lehce nadprůměrná podívaná. Za mě je to ale vyložený Svatý grál, na který chci jít znovu a znovu se u něho rozbrečet. Anebo si alespoň opět v sále vychutnat skvělou hudbu od Lorne Baflea, jehož tvorba se mi v posledních letech líbí stále více a více. Herci všichni skvělí. Ale celou show pro sebe stejně ukradli miláčkovský Hugh Grant a (možná budoucí Bond) Regé-Jean Page.

Dunkirk je dost atypický válečný snímek. Vojáci se tu nevykecávají o tom, kdo všechno je čeká doma, důstojníci nevydávají hořečnatě rozkazy, plus jediné bitevní sekvence jsou ty ve vzduchu s pouhými pár letadly. Nolan spoléhá na čistou audiovizuální autentičnost, precizně zvládá strukturu scén, nelineární střih a fakt úchvatnou kameru. Přesněji řečeno, Nolan se zde snaží vykreslit situaci tak, jak skutečně vypadala, nikoliv tak, jak by si jí normálně filmový režiséři "přáli" mít. Zvuky tu jsou neuvěřitelné (kino je povinnost!), plus Hanz Zimmer mi opět dokázal, že společně s Morriconem a Williamsem patří mezi nejlepší žijící skladatele současnosti. Výraznější bumper ale nastává s postavami, ke kterým člověk příliš nepřilehne, díky čemuž mě film emočně moc nezasáhl, byť jsem u něho napjatý určitě byl. Myslím, že je nakonec škoda, že Nolan se na dané charaktery více nesoustředil, v rámci toho postava Cilliana Murphyho je třeba zcela nedotažená. I přesto je však Dunkirk parádní počin, nebýt těch nedotažených smyček s ústředními charaktery, byla by to pětihvězdičková záležitost. Lepší 4*

Soul svým způsobem jde tak trochu lehoulince podobnou cestou jako podobně pojatý Inside Out. Tvůrci si očividně uvědomili, že zkoumání lidského nitra v rámci metafyzických a psychologických možností, je nejen pro diváky nesmírně zábavné, ale také se na tom dá pořádně kreativně vyblbnout. Soul je tak pro oko (i pro ucho) docela dost velká slast. Navíc je to asi jedna z nejdospělejších pixarovek, co jsem viděl. Ne svými fóry, pojetím, atd., nýbrž svou zprávou pro diváka. Obzvlášť pro nás mladé dospělé, co neustále nadáváme na útrapy života, to je jako stvořené. Hlavní problém ale vidím v nedotaženém a nepříliš věrohodném vztahu mezi dvěma hlavními postavami, které jsou svým způsobem dost podobné Marlinovi a Dory z Hledá se Nemo. Ale zatímco u této dvojce je ono přátelské pouto slušně zpracované, u dvojce z Duše to už tak silné není. Díky tomu některé emocionální scény příliš nefungují. I tak má ale film velice milou a příjemnou atmosféru, která je doplněná dějem plným dojemných, veselých a originálních momentů, ze kterých budou jak caparti, tak i dospělí jásat. Inside Out se mi ale ve výsledku líbil víc. Btw, nejděsivější část byla se ztracenými dušemi. Rázem jsem si uvědomil, že ta moje mezi nimi byla taky, když jsem trčel na zkurvené pajdě v Plzni. Brrr. Není divu, že jsem se tam cítil tak na pytel. Průměrné 4*

No vida. Koukám, že nejsem jediný, komu po zvolení Františka proběhlo hlavou, že se strašně podobá Jonathanu Prycovi alias Nejvyššímu vrabčákovi alias bondovskému padouchovi Carterovi. Pro tu roli byl jako stvořený. Jedna z nejpůsobivějších věcí na celém snímku je především přirozený styl, díky kterému do sebe tvůrci hravě prolínají vtipné a milé momenty společně s těmi závažnějšími a hlubšími. Není to jen dobře napsaná kecačka mezi dvěma muži víry, kteří se v mnoha názorech liší, je to i skvělá demonstrace toho, že i když se mohou papežové zdát jako staří podivíni, kteří nedokáží mluvit o ničem jiném než o bohu, jsou to stále jen lidé. Lidé, co mají své preference v jídle, hudbě (ta ABBA mi vykouzlila úsměv na tváři) nebo i fotbalovém mužstvu. Když už je řeč o hudbě, její výběr je zde senzační. V mnoha momentech působí, jako kdyby do dané scény vůbec neseděla, ale zároveň se ta bizarnost divákovi bude vlastně zamlouvat. Nemuselo to být tak sentimentální, plus některé scény z Bergogliovo minulosti postrádaly švih a nějakou silnější emocionální dávku. Chemie mezi oběma papeži ale skvělá, své na tom dělají ty opravdu dobře napsané dialogy. Hezký film. Akorát si říkám, že by bylo vtipný, kdyby Benedikta místo Hopkinse hrál Ian McDiarmid. Benedikt totiž zase trochu vypadá jako císař Palpatine. A to nic proti němu! Má prý rád kočky, takže u mě má plusové body! Průměrné 4*