bila.tecka

Silný zážitek. Kafkovské pátrání po člověku, který se vydává za hlavní postavu, je mrazivější díky válečnému roku 1942. Propastné třídní rozdíly válka ještě více prohlubuje, protižidovské nálady a nucená segregace nutí pana Kleina zjistit pravdu. Spolu s ním je to i pro diváka zjišťování trpké a pochmurně tíživé. Režie Josepha Loseyho bravurní.

Takto vysoké hodnocení dávám jen a pouze obdivuhodné skupině Doors a jejímu frontmanovi Jimovi. Milejší je mi pochopitelně Stoneův přístup, který do něj vkládá svůj subjektivní pohled a snímek pak není pouhým dokumentem o jedné svérázné osobě. Tím je na druhou stranu právě tento film, který si na druhou stranu nehraje na žádnou fikci a těží z dochovaných dobových záznamů. Tohle se prostě nedalo zpackat, to by musel materiál dostat pod ruku nějaký střihač-trouba. Morrison showman, Morrison buřič, Morrison zpěvák, Morrison básník. Režisér nekomentuje, "jen" zručně spojuje vynikající sekvence, přesto bych ocenil více poezie... Samozřejmě té Jimovy.

Pokud bych chtěl film lascivně odpálkovat, řekl bych "toporné, nicméně topořivé". Neil Jordan má naštěstí ve své filmografii výtečné kousky, proto budu shovívavější. Novodobá pohádka o rybáři a mořské panně mohla být poetickou podívanou s vděčnými irskými scenériemi. Nebo také vztahovou rošádou nahlíženou dětskýma očima. Či snad sentimentálním kýčem s naprosto plochými postavami? Hlavní problém tkví ve scénáři, který si napsal sám Jordan. Nedokáže se rozhodnout, kudy se vydat a tak do příběhu prostě narve vše výše zmíněné. Svůdné hlavní postavy ale snímek z průměru nedostanou...

Zpověď schizofreničky, kterou bohužel nenatočil David Lynch. Představte si, kolik dalších komnat by chtěl tenhle ďáběl pokusit se otevřít. Proměna je triviální a hlavní devizou jsou hlavní představitelky. Obě krásné, duchaplné, éterické,...

Jeden ze zářných příkladů, kdy kvalitní předloha je polovinou úspěchu. Naštěstí neměl Michel Houllebecq režisérské ambice a vznikla tak úžasná výpověď o našem narušeném nemocném světě. Děj se otáčí kolem dvou nevlastních bratrů, jejich vztahy a především hledání vlastní identity (a sexuality) je podáno bez špetky patosu nebo krutého cynismu. Prostě civilně, uvěřitelně, sžíravě bolavě.. Dlouho mi bude tento snímek rezonovat někde hluboko, pokud jste stejná generace jako filmoví představitelé, přičtěte si bod. Pokud míváte občas modrá rána, MUSÍTE jej vidět.

Protivná hrůza s ďábelsky špatnými výkony většiny herců. Útrpná podívaná..

Sofia Coppola se měla víc soustředit na niterné pocity mladinké královny a ne se opájet doslova opulentní kostýmní podívanou. Každý módní designer jistě zaplesá, divák trochu neznalý historie si vyhledá na wikipedii heslo Marie Antoinetta. Dočkáme se historických reálií, dokonce skutečných zdí Versailles, budeme ale marně hledat emoce a pohnutky postav. Použití současné hudby příliš neruší; pokud vypustíme 18. století, je to vlastně univerzální příběh dítěte, které se proti své vůli muselo stát ženou a matkou.

Ano, bylo to nevyhnutelné. Novodobý Sherlock Holmes vydělal balík, proč tedy nepřihodit další dolárky. Stejný realizační tým včetně toho hereckého, stejné zpracování. Kam se v těch úzkých mantinelech diváckého očekávání (Downey, Law, zpomalené záběry, detektivní pointa) posunout vpřed? Ono by to šlo například volbou jiného režiséra, to by ale Guy Ritchie nepřenesl přes srdce. Druhý Sherlock je tudíž stejně šarmantní a vtipný jako prve, Jude Law jako sekundant Watson stále v přední linii, záběrů ve stylu "bullet time" je poněkud víc a jsou samozřejmě okázalé, pointa je výrazná a pro většinu z nás nečekaná. Takže vlastně zbytečné pokračování, které bude mít jistě dalšího následovníka. Měl bych ještě tři poznámky k hereckému obsazení. Velmi povedená byla volba Stephena Frye do role Sherlockova bratra a obsazení Jareda Harrise jako padoucha Moriartyho. Krutě chybná byla ovšem role Noomi Rapace, která svou cikánku zahrála tak mdle a nepřesvědčivě, že doslova trčela z celého filmu.

Lehce pikantní malý film o dnešní vyprázdněné generaci. Lisa a Matt se potkají na koncertě a my sledujeme jedno pozitivum a jedno negativum. To první jsou jednoznačně záznamy živých koncertů současných kytarových skupin (Black Rebel Motorcycle Club, Franz Ferdinand, Primal Scream, ...režisér se trefil do mého vkusu), to druhé jsou záběry milování těch dvou. Občas pornografické, především ale ploché a vypovídající o životě, který není nutné prožít, ale spíš vysát, vyšňupat a vyšukat... Jistě, nebyla to psychologická sonda, přesto jsem měl chuť sebestřednou Lisu profackovat a pak ji poslat někam, kde by jí to nejvíc prospělo. Makat.

Neskutečný nářez, který musí všem fanouškům cyberpunku způsobit erekci, zbytek světa zákonitě znechutí nebo přinejmenším otráví. Šílená psychotická vize o proměně japonského úředníka (submisivního bisexuála...) v metalickou stvůru je hektickým sledem záběrů, u kterých jsem málokdy zavřel z údivu otevřenou pusu. Počáteční šok přeskočí v obdiv nad zběsilým střihem, který určuje rychlé tempo filmu. Je to hlavně vizuální podívaná (podpořená víc než vhodnou industriální hudbou), krutý sen paranoika, který četl Kafkovu Proměnu někde v zapadlém kovošrotu na praxi... Zasunutá sexualita by mohla být klíčem k pochopení toho nebožáka, nicméně není nutné po tom pátrat. Bolestí pokřivený škleb je přesně to, co se od diváka očekává... :)