Peabody

Rozkošný paradokument o nečekané návštěvě nahé dívky na archeologickém výzkumu a v městečku pod horu, na které se kope. V hlavní roli s tehdy oblíbeným Karlem Pechem (Pšíteli je pro mne nezapomenutelné), mladičkou Katerinou Burianovou, nedávno zesnulým Miroslavem Plzákem, který docela hodně hraje, jako obvykle psychiatra, ovšem tentokrát podezíravého, hloupého, nevěřícího a tedy negativního, přímo se podílejícího na *** SPOILER *** konci neštastného historika. Pro pamětníky tam ještě v jedné miniscénce TV ankety na ulici předstírá - zdá se mi - mladičký (tehdy 18 let) Martin Štěpánek, že je mužem z lidu a vypráví, jak se zastavil čas, který pak ale nikde nechyběl. Nahou dívku sice neuvidíme (taky 1965 v ČSSR to nebylo v TV zvykem - ve filmu jen málo), jistě chybějí akční scény, ale atmosféra TV štábu hledajícího řešení tajemství, je pro mne milou dobovkou. Kdo máte rádi cestování v čase, je to nutnost, docela vzácnost, v TV moc SF nebylo ani tehdy ani později. Sice se hlavně povídá, v fiktivním reálu i TV studiu, moc se neděje, řeší se problémy i z hlediska marxismu (ale v roce 19865 už se mohlo ukázat, jak dva marxističtí vědci nezávisle na sobě mechanicky papouškují totéž, aniž by cokoli řekli), akční to tedy ani omylem, ale pro připomenutí je to krása.

dost nevalná romance s Janem Hrušínským v dobově typické roli, takových mladíků hrál tuny. Hlavní ženská role je Jelena Šebestová, později Juklová, roztomilý jako vždy je Jan Libíček, F Filipovský a Nataša Gollová s omlovávacích figurkách kolem vztahu dvou maldých, ale jinak je to tak zoufale o ničem, že i ty dvě hvězdičky se mi zdají moc.

Jediná věc stojí za vidění v této uprděné a nablblé italské komedii - Edwige Fenech (taky proto jsem si to sehnal, protože - podobně jako u komedií s Paolem Villaggiem - pokud v nich není Ornella Muti, nemám důvod trpět u scén, kdy není na plátně). Naštěstí na rozdíl od Ornelly se Edwige svlékala ještě s větší chutí a bylo proč, krásná ženská to byla (navíc, jak je vidět z její kariéry, měla i v hlavě). Zbytek je děs běs, pobíhání, legrační padání, grimasy, Alvaro Vitali je na blití a skoro mi svými sériemi komedií v sedmdesátých letech zkazil Amarcord, kde je ovšem hodně odlišný, protože Fellini byla pan režisér a takové utírání si nosu židlí jako tady nepřipustil.

Dobrý dramatický film noir hodně ve stylu Matézského sokola, jen Humphrey Bogart mi tu chybí, pak už by duo Lorre-Greenstreet mělo zcela dokonalou protiváhu, kterou jim Zachary Scott jako mezinárodní padouch velkého formátu dát nedokáže. Herecké výkony a zejména souhra L - G jsou ale vynikající (hráli spolu v cca deseti filmech a malý drobný a většinou ustrašený Lorre se výborně doplňoval s hřmotným a žoviálním Greenstreetem) a je to velký klad celého filmu. Plno jízd mezi Paříží, Istanbulem, Sofií, Bělěhradem, Athénami (a to vše se odehrává jakoby v roce 1938, ale film vznikl v roce 1942, v plné druhé světové válce, což dramatičnost všeho ještě podtrhuje), s mnoha retrospektivami, film který pozvolna skládá obraz záhadného DM. Kdo máte rád dobový film noir, nenechte si to ujít. Bogart by z toho snadno udělal 4,5 a Ingrid Bergmann by to doklepla na čistou 5 . Ale stojí to za vidění i bez nich; film hodně zapadl, ale nezaslouženě, jako mnohé dlaší. Občas se prostě najde i zapomenutý klenot. V obsazení tady chybí Faye Emerson jako nezbytná femme fatale, i když jen v menší roli majitelky nočního klubu v Sofii, která také zažila DM.

Je to tak blbý, že je to až krásný. Candy z lásky k chudákovi agentovi a taky trochu náhodou začne strkat hlavu do špionážní oprátky. Naštěstí pro ni jsou jejím protivníkem blbí Číňani, kteří nevidí neslyší (dokonce ani když v kuchyni po čtyřech leze kuchařům pod nohama maskována jen párou z hrnců). a ještě více naštěstí por ni američtí agenti jsou vždy všude v pravý okamžik, aby přežila, jindy ji zachrání před shozením z mrakodrapu jen uklízečka, která vraha vyruší a ten je pak tak zmaten, že místo aby Candy konečně shodil, plavmo skočí dolů přes ni sám. Ovšem zavražděný pověšený v chladírně na háku vedle půlky telete nebo čeho, to je zase lahůdka, to ano. Vážně se to brát nedá, některé, tedy většina dívek hraje naprosto děsivě, náhod a nepravděpodobností je přehršel. Ale jako zábava to je ono.

No děs běs, to je srovnatelné se stejně hroznou Válkou barev, navíc podoba hlavního střelce a Filipa Renče se mi zdá je podvědomou paralelou, spřízněním obou svěžích děl doby. Neumětelství pana režiséra je i na tomto filmu patrné, některé chtěnosti jsou čistou surreálnou srandou, tápání kamery po záběrech, reklamní zdobení jako by mělo rádo divočinu, řvali jsme smíchy v jednom kuse, jak si malý Móric představuje že vytvoří český thriller. Zlatý voči. Scéna, kdy Kukura ze střechy zastřelí vlastního syna, pak se posadí a před namířenými hlavněmi spec jednotky vyndá hřeben a učeše se, to je tedy síla !!! Asi to mělo ukázat, jak je psychicky rozerván, ale podle mne je to klenot české narrace této dekády. Skoro jako Helena Růžičková fialky trhající. Šplechtová je opravdu hrozná, souhlasím, na Christovou se dá alespoň koukat. Vašut podle mne strčí Juraje Kukuru v tomto filmu do kapsy. "Chtěl jsem bejt sám, ale oni to nechtěli pochopit " - jako vysvětlení sejmutí dvou poldů to je taky síla .

Kdyby to byla jednička, dal bych asi *****, ale takhle ne, pro mne je to slabší. A to, že má tato jízda lepší hodnocení než jednička, je pro mne jen a jen dokladem, že i vkus se řídí Gaussovou křivkou a že vyjímečné věci nevejme každý. Což Cameron, král filmového marketingu a businessu, ví a umí, ostatně Titanic i Avatar nejsou nic jiného než kultivovaně podané pseudodílko pro masy, které si ještě připadají, že mají něco lepšího a vyššího - houby - to je právě marketing. Takže místo tajemna a napětí lezou vetřelci z každé klíčové dírky, kde je konec toho v prvním Vetřelci parádního využívání různých pohledů na věc - jen pars pro toto je pro mne ta obrazovka, na které leze jedna tečka ke druhé a Dallas je v pytli. "No blood, no Dallas". Tady se musí ukázat všechno pěkně, jako ze života, představivosti nenechám nic, divák bude spokojenější. Ano, akce, perfektně natočená, odehraná a sejmutá, ale bohužel, bohužel, už je to hodně nakrmit davy. I sentiment s kočičkou, i Newt, nic nechybí, aby si masa mohla taky vzlyknout a dojmout se, než nastane další akce. Tohle umí Cameron jako málokdo, je to klišé, ale perfektní.

Krásná Alenka a že jich znám hodně a četl jsem to v několika jazycích. Myslím, že autor by byl spokojen, jakkoli jeho pojetí stojí na jiných základech. Jak může někdo napsat - Surrealismem pokřivený ?? OMG - kdo tohle napíše, moc toho o surrrealismu a vztahu pana Š k surrealismu neví. Krása nesmírná pana Š, jeden z nejlepších českých filmů a Tima Burtona by měli svázat a pouštět mu tuto Alenku tak dlouho, dokud nerozstříhá jednu kopii svého paskvilu na jednotlivá okénka. Nemám rád velká slova, ale tady mne moc než kongenialita nenapadá. Hlubosklon.

Oslavná legenda = panegyrie. Film = film. Tohle se mi zdá být spíše oslavnou legendou, ano, profesionálně zdatně natočenou, ne jako některé Vatikánské plakáty), s velice slušnou a jistě ne levnou výpravou, dobrými herci, ale skoro bez příběhu, ona chudinka Z se potácí od jednoho trpícího k druhému, odkládá šperk (šat jí odkládá jen Boris Rössner a to jen při pohledu zezadu, asi aby se katolické diváctvo s hrůzou neodvrátilo), koná dobro, obětuje se a postupně hyne, skoro jako Ondřej Vetchý, který tady zlomí rekord, já měl dojem, že na tu sněť nebo co hyne asi dva roky. Nepochopil jsem Sportovce, kde vidí onen strhující příběh (oceňuji ovšem jeho poetičnost, predestinaci a .krásné niterné ženství - jen pozapomněl, že - cituji - I ve svém nejvyšším rozvinutí darů a sil, i při své nejvyšší prozářenosti a prosvětlenosti vždy zůstává lidský duch jen lidským duchem, „Světlem požehnaným“, „omilostněným“, který může vždy ve svém druhu vystoupat v úrovních Stvoření nejvýše do míst svého duchovního domova, Ráje. Takto vybaven může každý čistý člověk přinášet v souladu s Vůlí Boží dobro a naději ostatním lidem na Zemi. Nikdy se však nemůže stát lidský duch ve svojí podstatě svatým, neboť Svatý jest jedině Bůh. Konec citace. Takže z mého hlediska poctivě udělaný pokus, bohužel příliš oslavný, bez příběhu (čímž nemyslím hollywood), bez většího napětí (osobně jsem byl jen napnutý, co rozkošný bloňdáček Michal Dlouhý učiní),

Ani bych neřekl, že je to guláš, je to spíše dort, ovšem od pejska a kočičky. Taky by se dalo říci, že je to postmoderní, což se dá říci o všem, o věcech dobrých, zajímavých, i o tom, co je jenom blbé a vydatně se tváří že jako je něco. Tot je podle mne ten druhý případ. Mix barev uvedených Kodakem, zoufale se potácejícího Mejly (čí to byl proboha nápad?), Dagmar Ďáskové s Aňou, Jana |Svěráka ve společnosti Viléma Rubeše, pokud se nemýlím, Adélky G (ještě že Agáta Hanychová byla moc malá, jinak by se tam velice hodila a FR by ji jistě režijně zvládl levou), . Děsivý jakoscénář dvou homogenních tvůrců, obvykle rozbitá jakorežie, kostýmy ve stylu Eliška má ráda divočinu (i když paní Pecharová jinak umí), No a přidá se trocu odvaru Zvětšeniny, aby si intoši přišli na své a mohli to mediálně zviditelnit, je možno se odkázat i na Davida Lynche, tomu taky skoro nikdo nerozumí. Panáčkova poznámka o narcisovi bez talentu je docela přesná. Nejlepší byl když v roce 1979 vystřihl malého a roztomilého chlapečíčka Julia Fučíka, to byla bomba. Nebo bombička? Asi bych to nazval Jak je zbytečné míti Filipa.