noriaki

Jediné dvě věci co stojí za to, jsou námět a akce. Což mimo jiné znamená, že pokud se zrovna někdo nesnaží vymlátit duši z někoho jiného, tak je to nuda. A časem je nuda i tohle. Upíři už tady byli mockrát, a často se mohli pochlubit zajímavějším fikčním světem. Naroubovat do klasického schématu postavu Abrahama Lincolna je sice dobrý nápad, ale sám nedokáže utáhnout vůbec nic. Většinu svého potenciálu totiž vyčerpal už po přečtení názvu. Režisér to bohužel nezachránil, příběh se bere zbytečně vážně, chybí mu nadsázka, vtip i atmosféra. Snaha o silné téma se s původní myšlenkou tluče celou dlouhou stopáž. Škoda že scénárista trochu nepovolil uzdu fantazie a nenapsal pořádné postapo, a nebo temnou fantasy. Pak by film mohl získat alespoň nějaké kladné body za zajímavý děj. Doufám, že Dominic Cooper si příště vybere kvalitnější projekt.

Parta teenagerů se rozhodne vydírat sériové vraha s cílem zbavit se nepohodlného tyrana. To co jim připadá jako skvělý nápad, mi spíš přišlo jako zajímavá forma sebevraždy. Jak se dalo čekat, tak pravdu jsem měl já, a mladým intrikánům se sled událostí rychle vymkne z rukou. K námětu se sluší poznamenat, že scénář je ještě stupidnější. Měl jsem pocit, že ho snad psal šimpanz. A ne jeden z těch chytrých z Planety opic, ale takový ten hloupý, který žije v zoo a čas tráví vybíráním blech a pojídáním ovoce. Postavy se chovají jako idioti, okolní svět s nimi zdatně drží krok, a v ději pěkně odsýpá jedna nelogická scéna za druhou. Acolytes byli nejspíš zamýšlení jako horor, ale hrůzy moc nenabídnou. Atmosféra děsu je zásadně vytvářená lekačkami, při kterých se před kamerou mihne rozostřená věc a zvuk povyskočí o 20 decibelů. Lekl jsem se poprvé, podruhé i potřetí, ale není to ten druh strachu který bych chtěl u filmů prožívat. Abych jenom nekřivdil, romantická linie je docela povedená a nebál bych se potichu přiznat, že mě i bavila. Bohužel režisér si libuje v hororech, a tak nedostala mnoho prostoru. Celý spektákl jsem původně sledoval kvůli faktu, že jde o prvotinu talentované Belly Heathcote. No mihne se tam, asi na dvě minuty, v malé roličce. Podprůměrný film, který trochu nahlodal moje iluze o precizní australské kinematografii.

Vypadá to, že Jaromír Dvořáček četl úplně jinou předlohu než já. Pro mě byla kniha Bohumila Říhy přímočaré dobrodružství s několika jednoduchými charaktery a jedním postupně odkrývaným tajemstvím. Pan režisér v ní naopak viděl fantazijní cestu do dětské mysli. Tu se pokoušel evokovat téměř lyrickou atmosféřou, která se ovšem na pražském sídlišti buduje sakra těžko. Snažil se statečně a zbytečně, protože dlouhé mlčenlivé pasáže spíš nudí, než aby navozovaly kýženou náladu. Nepomohla mu ani hudba Zdeňka Lišky, která by se hodila kamkoliv jinam, ale sem opravdu ne.

Pokud se režisér rozhodne natočit hloubavý film se silným poselstvím, může ho natočit jako Stanley Kubrick 2001 Vesmírnou odyseu a spoléhat na důvtipnost diváků. Nebo ho může pojmout jako Ridley Scott Promethea a zjistit, že sdělení prošumělo v pozadí. James Gray si vybral třetí možnost a pro jistotu všechno polopatě vysvětlil a doslovně rozebral. Ad Astra působí hloupě a přímočaře, mnohem víc než by se na tak ambiciózní látku slušelo. Část viny nese přebytečný voiceover, komentující myšlenky vyjádřitelné přirozenějším způsobem a zbytek viny nese děravý scénář. O světě a situaci lidstva neřekne prakticky nic, a aby toho nebylo málo, tak příběh posouvá vpřed nelogickými momenty. Akční scény mají význam při charakterizaci hlavního hrdiny, ale jsou příšerně nedomyšlené a nevratně poškozují pracně budovanou náladu filosofického rozjímání. Vizuální podmanivost a epičnost jim ovšem upřít nelze. Ad Astra není nový Interstellar, ale nové Elysium. S tím rozdílem, že tentokrát s pointou filmu souhlasím.

Jsem sám, kdo vnímá Adélu a Tajemství hradu v Karpatech tak nějak dohromady? A kdyby Dočolomanský nahradil Fialu v roli Limonádového Joea, tak bych měl rovnou trilogii. O žádný díl ze série pochopitelně nejde, přestože štáb a herci se do jisté míry prolínají. Parodie na brakové detektivky je jaksi uměřenější a zdaleka ne tak absurdní. Možná proto mi Hrad sedl mnohem víc. Ve všech kategoriích jsou ovšem oba filmy úplně rovnocenné a patří k tomu nejlepšímu, co u nás bylo kdy natočeno.

Na filmu je toho špatně docela dost. Toporní herci, vizuál nízkorozpočtového béčka, zápletka která je stejně tak plytká, jako za vlasy přitažená. Ale přece mě to nějakým zvláštním způsobem vtáhlo. Aeon Flux má kouzlo, díky němuž se od opravdových slátanin odlišuje. Mluvím především o vizi budoucnosti, jenž vypadá dostatečně cize, ale zároveň natolik funkčně, aby byla uvěřitelná. Do toho je umně zakomponováno bojové umění popírající většinu fyzikálních zákonů. Když k tomu připočtu Charlize Theron, tak mi vyjde alespoň průměrná dystopie. Podruhé bych to ovšem vidět nechtěl.

On je tak trochu ochlasta, ona je tak trochu pizda. To že se mezi nimi stal uvěřitelný románek, za to může John Huston poděkovat jen těm dvoum vynikajícím hercům. Africká královna je považovaná za klasiku, ale já si dovolím tvrdit, že k tomu nejvíc přispěla nádherná výprava a fantasticky zpustlý Humphrey Bogart. Děj i scénář jsou až na vedlejší koleji, přestože některé slovní výměny jsou perfektní a romantické drama je prokládané chytlavou dobrodružnou linií.

Je to jako Hvězdná brána, jenom bez stargate a bez goa'uldů. Zato Asgarďané jsou tu už od první epizody a tentokrát nevypadají jako splněný sen Foxe Muldera. Mimo to jsou oba seriály hodně podobné. Oba pojednávají o organizaci bránící Zemi před technologiemi, mimozemšťany a pravdou. Oba sázejí na lehce infantilní humor a u obou jsou jednotlivé epizody jako přes kopírák. Někam se cestuje, většinou za zajímavou osobou a nebo přístrojem, tým se jich zmocní a dá je pod zámek. A tak pořád dokola. Postupně se objevuje nějaká složitější zápletka táhnoucí se dokonce i přes více dílů, ale je zoufale nevyužitá a pořád bez atmosféry. Postavy, které by asi měly působit sympaticky a akčně, moc sympatické nejsou a i přes jejich deklarovanou temnou minulost mají sotva jeden rozměr. Záporáci jsou o parník zajímavější. Z některých občas zavane cosi jako charakter. S výjimkou hlavního padoucha. Ten působí jen jako tlučhuba a charismatu má jako Arnold Rimmer. Když jsem ale po půlce první série plynule přecházel na stranu zla, tak jsem fandil Dámě v květovaných šatech a jeho jsem ještě neznal. Kdyby ano, mohl jsem si tuhle tranzici odpustit. Suma sumárům, SHIELD nemá čím táhnout, ve všem je sotva průměrný a o pět let pozadu za vývojem televizních seriálů.

Zvláštní slepenec amerického absurdního humoru a francouzské situační komedie. Tohle spojení sice trochu skřípe a scénář není z nejlepších, ale styl mi hodně sedl a některé scénky mi mluvily z duše. Jean Dujardin svým connerovským vzhledem perfektně zapadá do role. Francouzi ho mají za nového Belmonda, tady mi víc připomínal nového Petera Sellerse. Je neskutečné co uhrál třeba jenom obočím a nebo změnou posedu na židli. Celý film proměnil ve svou exhibici a ukázal, že se neztratí v žádném žánru. Perfektní výkon. Potěšila mě i Aure Atika, která sice není tak roztomilá jako ve své zrzavé verzi z Bimbolandu, zato má parádně napsanou postavu.

O upírech se v poslední době točí kde co, a strasti práce CDC probral ze všech stran nedávno vyšlý Helix. Čili originalitou Strain neoplývá. Sympatická snaha odlišit se temnou atmosférou a sázkou na depresi ale vyzněla do ztracena. Příběh střídá mrazivé okamžiky s těmi vyvanutými a ani po první sezóně se zápletka nedostala do bodu, ze kterého by nevedla cesta zpátky. S tou depresí a beznaději to tedy není tak žhavé, jak se původně zdálo. Ke všemu ještě postavy nejsou nijak sympatické a mimo Abrahama Setrakiana a Vasilye ani charismatické. Pevně doufám, že alespoň scénář naplní svůj potenciál.