noriaki

Predátor II si to nejlepší vyplýtval hned na začátku. Úvodní přestřelka je tak pohlcující, až jsem zalitoval že se děj radši nestočil tímhle směrem a celý film nebyl o válce drogových gangů. Zbytek stopáže režisér strávil marnou snahou navázat na ten nejsvětlejší moment filmu. Ale ani výborná hudba, šeptající Danny Glover, vtípek o spodkách, lehká příchuť postapa a pár skvělých scén mu k tomu nepomohlo. Ke cti mu slouží, že se nepokusil otrocky přetočit kultovní jedničku a přišel s vlastní vizí. Boj s mimozemským lovcem tak získal rysy kriminálky.

S touhle sérií se to má podobně jako s vetřelčí; každý díl je trochu jiný. Trojka se zčásti vrátila k osvědčenému survival námětu z jedničky, jen sehraný tým profesionálů nahradila nesourodá skupinka bojovníků a scénář se místo hororu zaměřil na trochu toho dobrodružného objevování. Chemie mezi predátořím kanónenfutterem tím lehce utrpěla, a už od začátku jsou postavy demoralizované a vyděšené, místo aby působily nepřemožitelně a pak spadly na zadek. Atmosféra a napětí i tohle přežily bez úhony, bohužel Nimród Antal zkrátka nezvládl to, co John McTiernan ve své vrcholné formě a charisma snímku kulhá na obě nohy. Spousta drobných detailů, sympatické obsazení, hudba a variabilní zbraně k smrti odsouzených chodících trofejí nakonec film vytáhly na čtyři hvězdičky.

Rambo je zkrátka machr a porazil dokonce i sám čas.Tohle totiž není žádné zakamuflované retro, ale osmdesátky v celé svojí ryzosti. V 80. letech se akční filmy točily jednoduše. Proč se crcat se složitou zápletkou a pracně budovat kostru příběhu, když stačí vymyslet nepravděpodobnou záminku, aby hrdina musel jít do akce a pak ho tam můžeme rovnou poslat. Na co psychologie postav? Hrdina potřebuje hlavně svaly, zbraně, svaly na ovládaní zbraní a ještě další svaly a zbraně. Do děje nacpeme hodně výbuchů, přestřelek a bojů na nože. Místo prkotin jako jsou gradace a herecké výkony, přidáme další výbuchy a přestřelky a film je hotový. Čtvrtý díl série má nejrychlejší tempo, je nejbrutálnější a nejpřímočařejší. Stallone politický aktivismus neopustil, ale tentokrát ho necpe skrz patetické proslovy a dojemné osudy postav, ale skrz scény bezuzdného násilí. Viděl jsem jen sestříhanou verzi a i z té mi občas bylo nehezky.

Ocean's Eleven pro milovníky akčních filmů 80. let. A stejně jako Wilderova "předloha" i Expendables trpí roztříštěností a snahou dát každému veteránovi krvavých stříleček dost prostoru na hlášky a nostalgické vzpomínání. Stallone se osvědčil jako herec, režisér a i scénárista, ale co naplat, první profese mu sedne nejvíc, ať už si zmlsaní fanoušci artu tvrdí co chtějí. Ta hluchá místa, jakkoliv děj nutně musel občas zbrzdit, měl zakamuflovat mnohem dovedněji. Akce je ovšem pořád boží, takže si nebudu komplikovat situaci výčitkami a dám tomu čtyři hvězdy.

Nádherně zábavný a živelný (v obou významech slova) film. Děj je pochopitelně klišovitý až hrůza, předvídatelný až to hezké není a tipl bych si že většina scén fyzikální zákony ani nepopírá, ale rovnou se jim vysmívá. Tím je výčet záporů kompletní, všechno ostatní je totiž perfektní. Od efektů, které vypadají i po těch letech pořád výborně, přes herce (kdo by chtěl tu divnou brunetu, když ho miluje cáklá Helen Hunt), až po naivně podaný dobrodružný život lovců tornád. A i když to podle zobrazované destrukce vypadá že se celý Americký Středozápad musí rok co rok stavět znova od základů, tak mě překvapilo, jak se všechno téměř obešlo bez obětí na životech. Což je mimochodem taky plus, protože drastické, nebo psychicky vyčerpávající scény by zničily tu krásně bezstarostnou atmosféru.

Americké válečné filmy, i když tenhle na první pohled americký moc není, mají obecně problém s realističností a schopností zobrazit malé lidské osudy na pozadí velkých, a k patosu svádějících událostí. Kromě Kathryn Bigelow a geniálního Stanleyho Kubricka se této vábničce dokázal ubránit jen málokterý režisér. Francouz Jean-Jacques Annaud dopadl trochu lépe, ale i on přílišným tlačením na romantickou linii udělal z bojových scén skoro vedlejší zápletku. No, alespoň se tam v bitvě u Stalingradu netřepotaly vlajky se čtyřiceti osmi hvězdami a třinácti pruhy. Množství drobných historických nepřesností, a dokola opakovaných nepravdivých klišé zase tak nevadí, takže nakonec je to za čtyři. A to jsem ještě kvůli výborné hudbě a výpravě přemýšlel i o plném počtu.

X-Meni mě asi nikdy nechytnou tak jak by chtěli a možná i měli. Pořád jsem se ještě nedokázal přenést přes to, že i když se snaží vystupovat jako dospělá a temná sci-fi série se zaměřením na filosofii a osudovost, tak se vyžívají v povrchnosti a infantilnosti. Charaktery jsou ploché jak papír. Přitom je paradoxní, že ten jeden rozměr ostře mění. Buď absolutní "dobro" nebo "zlo" a nic mezi tím. A podobné jsou i vztahy mezi nimi. Motivace a psychologie je zřejmě jen slabost obyčejných, nezmutovaných smrtelníků. Protože efekty i akce vypadají parádně a film disponuje ucházející atmosférou, tak si nebudu dělat problémy a dám alibistické tři hvězdičky. I když je mi celý koncept proti srsti, tak jako odpočinkový akční film to vůbec není špatné.

Je to jenom můj pocit, nebo se Superman trojka nesměle snaží o komedii? Je tu nepovedený pokus o situační humor a občasné rozpačité konverzační výměny, které v hlavě scenáristy působily směšně. Obojí se minulo účinkem. Korunu všemu nasadil nevtipný Richard Pryor, v roli počítačového hackera - génia. Kupodivu by se film bez Supermana Klidně obešel. Ten si sem tam někoho zachrání z katastrof které se na něho tak lepí, ale do děje samotného většinu času nezasahuje. Trvalo to dva díly a ze superhrdiny v pláštěnce se stala vedlejší postava.

Mrazivý, i když trochu naivní a předvídatelný politický thriller, když vezmu v potaz počet mrtvých a snahu scénáře klamat tělem. Naštěstí má velkou pomoc v podobě smrtonosné ledové pustiny, která se sama postarala o polovinu atmosféry. A tu druhou půlku zaplácl atraktivní námět. Přesto, když si vzpomenu na geniální The Thing, tak je vidět jak nanicovaté je ve skutečnosti napětí a samo paranoidní podezírání. Ani herci tomu moc nepomohli. Jediní dva zapamatovatelní jsou Donald Sutherland a "mladý" Christopher Lee. Celé to na mě působí jako drama z raných padesátých let, kam by se ostatně podobná zápletka hodila víc.

Adamsův humor je hodně hodně okecávací, vysvětlovací a přirovnávající, což se na filmové plátno zrovna nehodí. Film je proto nejsměšnější v animovaných pasážích z Průvodce a obecně kdykoliv, když se ozve vypravěč. Od knihy se odlišuje ve dvou podstatných věcech - přidává romantickou linii, která proto nepřekvapivě moc nefunguje, a eliminuje myšlenkovou hloubku předlohy. V ní je Marvin temnější, Zafod kupodivu komplexní osobnost a děj protkaný filosofií. Tahle adaptace je ovšem tak neodolatelně roztomilá, že jsem jí všechny nedostatky rád odpustil.